Checkotay - Brána (2.)
„Bene Gesserit se drží u moci díky své obratné genetické politice, Kosmická gilda má svůj monopol. Velkorody jsou sdruženy v landsraadu a v CHOAM, což jim zajišťuje dostatečný vliv na dění v Impériu. Iks a Riches jsou technické planety a jako takové jsou nepostradatelné pro mocné tohoto světa jako nástroje pro vedení assassinských válek. Avšak Bene Tleilax byl vždy utlačován, neboť Mentati se školí relativně lehce a o gholy většinou nikdo nestojí. Ale nyní má šanci. Nyní se musí vzchopit.“
Úvod tajného posudku o situaci v impériu odevzdaný nejvyšší Radě bene Tleilaxu roku 10 191 Po Gildě
„Harkonnenský nákupčí mající za úkol získat náhradu za mrtvého Pitera de Vreise, byl odvolán a vrací se na Giedi Primu zítřejším trailerem Gildy.“ To byl obsah depeše, kterou si právě četl Tleilaxanský zmocněnec pro projekt Brány, jistý Omar Taren. Položil šigafil na stůl, na kterém ležel také malý kufřík. Kufřík za miliony solarisů. Kufřík Tleilaxanské (banky?) obsahující akcie Brány. Poklad, který Tleilaxu mohl přinést zkázu, pokud jej náležitě nevyužije. A jak se zdá, asi nevyužije. Omar Taren přemýšlel nad zprávami svých agentů. Lišily se jen mírně, všechny poukazovaly na nebezpečí, které z Brány plyne pro Tleilax. Toho projektu nám byl šajtán dlužen!! Problém byl v tom, že Tleilax byl právě nyní sledován samotným pádišáhem imperátorem, kvůli nějakým podvodům s „křivými“ mentaty a na nějaké využití potenciálu Brány mohl zapomenout. To by totiž nešlo utajit. Biologický výzkum se tají velmi špatně! pomyslel si Omar. A to ještě můžeme být rádi, že nikdo neodhalil tajemství našich regeneračních nádrží! Iks nebo Gilda na bráně vydělají, a jak znám Bene Gesserit, ten také nepřijde naprázdno. Jen my jsme chyceni v pasti! Jediná šance je ty proklaté akcie prodat někomu dalšímu, což ovšem Iks nedovolí, neboť by to vyžadovalo zasvětit do projektu další stranu. A to se zdá Achenbu Šau´ri příliš nebezpečné! Jednoho z nás nechal zabít, to mi nikdo nevymluví. A nade mnou se také stahují mraky. Omar aktivoval mnemonický zesilovač a vybavil si úplnou mapku traileru, který zítra přiletí. Plánoval trasu, na které by se vyhnul assassinům a přitom by se dostal do kajuty Harkonnenského nákupčího. Protože prodat ten kufřík Harkonnenům je jediná možnost, jak z imperiální oprátky vyklouznout beze ztrát!
„Důstojník Hvězdné flotily nesmí nikdy, za žádných okolností ani pomyslet na možnost, že by se vzdal. Jeho posláním je bojovat.“
Kapitán Kirk při slavnostním spouštění lodi NCC-1701B
Očko se poklidně vznášelo ve výšce asi jednoho tisíce metrů, bedlivě sledováno piloty ostatních strojů i pískařů z harvesteru. Všichni ze zatajeným dechem sledovali pád očka „červený dvě“, jeho prudký obrat, náraz a svíčku, kterou se stroj opětovně vynesl do nebe. V okamžiku, kdy pilot prudce změnil směr letu z kolmého pádu do téměř kolmého stoupání a kdy malá toptéra urazila svůj muší podvozek o vrcholek duny, musela plastocelová konstrukce vydržet ohromné přetížení. Otázkou bylo, zda ono přetížení vydržel i pilot.
Chekotay otevřel oči a zahleděl se na podivný zelenožlutočervený mrak, který mu zabíral celé zorné pole. Teprve po chvíli si uvědomil, že to jsou zvratky smíchané s krví. Pomalu se napřímil. Letěl v očku asi kilometr nad zemí. To byla dobrá zpráva. Ta horší byla, že se cítil jako zastřelený a převálcovaný harvesterem, nemluvě o četných tržných ránách po celém těle. Zkontroloval přístroje. Ručička gravimetru se zarazila na patnácti gé tak prudce, že z číselníku sloupla barvu. Chekotay věděl, že Duna má menší gravitační sílu než Země, ale i tak, tohle nemusel přežít. Podíval se z kabiny a uviděl, jak kolem něj létají další očka. Zdálo se mu divné, že nic nevysílají, ale pak si všiml, že se vysílačka vyrvala z lože a nyní sdílí pravé křeslo s fremetou a kufříkem první pomoci. To komandérovi připomnělo jed. Tak si myslím, že jsem to zvládl. Díky, doktore. Opravil vysílačku, přičemž si všiml něčeho na obzoru. Z reproduktorů se začaly ozývat ostatní piloti.
„Chekotayi, jsi v pořádku?!“
„Ozvi se!!“ Chekotay se pomalu natáhl k mikrofonu.
„Tady červený dvě. Červí stopa na třech hodinách, kolizní kurs, vzdálenost tisíc pět set.“
„Bene Gesserit má jen jediný, skromný cíl: spasit lidstvo.“
Nápis na bráně B.G. školy na Wallachu IX
„To snad nemyslíte vážně!“ pronesl Skill Hoggan ledovým hlasem, ve kterém byly cítit známky benegesseritského výcviku. „Váš požadavek absolutně převyšuje vše, co jsem až doposud musel pro Sesterstvo udělat! Upřímně lituji dne, kdy jsem vám byl prodán.“
„A to ještě nevíš nic o způsobech, jakými Bene Gesserit vládne!“ odsekla Sylvie.
„Svést ji, využít a pak odhodit, no dobrá. Ale tohle!!“
„Patříš Sesterstvu a já jsem tvůj přímý nadřízený, takže splň rozkaz!!!!“ Skill se mírně zapotácel a na tváři se mu vystřídalo mnoho nejrůznějších výrazů.
„Ne…to odmítám…“ Zhluboka se nadechl. „Příliš často jste na mně zkoušela Hlas; vaše nedokonalé pokusy mě zřejmě imunizovaly. Už vás neposlouchám!“ Sylvie se zamyslela: Má pravdu, můj Hlas není zrovna dokonalý. A časté zkoušení ho pravděpodobně naučilo odporovat. Ale hlavně ho ještě neznám dost dobře na to, abych ho mohla ovládat. Ale to přijde.
„Klidně si mě vraťte na Sikon, já…“
„Ty ubožáku!“ pronesla Sylvie ostře, když si všimla příčiny Skillova hněvu a patřičně korigovala použití Hlasu. Na tohle její nedokončený výcvik stačil.
„Ty, mentat, si myslíš, že ze služeb Sesterstva se utíká? Jediná cesta vede tudy!“ Napřáhla ruku a současně uvolnila svalstvo, aby byla připravena na všechno. Na prostředníčku se blýskal malý šperk, jeden z mála, které Sylvie nosila. A ze šperku teď vystřelila jehla s kapkou jedu na konci. Zastavila se asi pět centimetrů od Skillova obličeje. Ten zbledl a tiše zašeptal: „Gom Džabbár!“
„Ano. Ta kapka metakyanidu stačí na zabití tebe i té zajatkyně.“
„Proč ji chcete zabít?“
„Je užitečná, jen pokud se s ní vyspíš a Sesterstvo získá její dítě. Ale ty odmítáš. Není nám již nijak užitečná, mentate!“ Skill zavřel oči a chvíli přemýšlel.
„Dobře. Splním váš příkaz. Uvědomuji si, že držet se Sesterstva je pro mne jediná cesta, jak se dostat z Arrakis živý.“ Otočil se a odešel. Sylvie zatáhla „dlouhorukého nepřítele“ a posadila se. Takže…teď začnou být věci zajímavé!
„Když už se odhodláš k prosazení svých názorů pomocí síly, musíš ji použít rychle, brutálně a účinně. Jinak to nemá smysl.“
Pádišáh imperátor Shaddám II
Maxitrajler Kosmické Gildy na pravidelné lince z Delta Pavonis přes II Theta Ghaowei a Niushe až ke Canopu vystoupil z hyperprostoru někde na úrovni čtvrté planety. Setrvačností se pomalu blížil k Arrakisské orbitě, až nakonec zastavil na jednom z Landgardegových bodů. Z nákladního prostoru obří lodě se vyhrnulo množství menších křižníků, dopravních lodí, ještě menších fregat a drobných raketoplánů. V jednom z nich seděl také Nadžir Thar, Iksanský nájemný vrah, jenž se vychloubal, že umí člověka zbavit života devadesáti devíti způsoby. To bylo ještě před tím, než se uchýlil na Iks. Nyní se arzenál jeho smrtících znalostí rozrostl aspoň dvojnásobně. Ale už se nevychloubal, už ne. Jednou to přehnal se semútou a duchové zabitých se mu vrátili. To jej do jisté míry vyléčilo. Nyní již nezabíjel z potěšení, jen z nutnosti.
Raketoplán proletěl atmosférou a zanedlouho již assassin stál na vyprahlé půdě Duny. Bylo načase začít s prací.
„Obchod je někdy krvavější a brutálnější než ta nejprimitivnější válka.“
Leto Atreides při projevu k představenstvu CHOAM
Tleilaxanský diplomat s kufříkem v ruce obratně přelezl před potrubí a nouzovou chodbu v útrobách traileru Kosmické Gildy. Věděl, že za tohle by jej čekal tvrdý trest, kdyby ho chytli. Ale Gilda jen zřídkakdy sahala po strážcích. Byla si jista svým monopolem. Omar Taren přelezl přes opravárenský žebřík a na chvíli ucítil slabé trhnutí, jak se loď odpoutala od Tleilaxanské orbity. Nemám moc času, připomněl si a pobídl se k většímu spěchu. Chodba, do které se dostal, byla prázdná. Omar se rozběhl. V jednom okamžiku, když zrovna šplhal úzkým průlezem, ucítil stav beztíže. Některý z vnitřních generátorů gravitace zřejmě nefungoval. Omar to překonal a za chvíli již stanul před kajutou Harkonnena. Zaklepal a dveře se otevřely.
„Mám pro Vás nabídku, kterou jistě neodmítnete. Poslouchejte…,“ řekl Harkonnenskému nákupčímu, který se za dveřmi objevil.
Neodmítl.
Nad orbitou osamělé planety sytému Thalim se zbortil prostor; a spolu s ním také Iksanské představy o nadvládě.
„Být mentatem je prokletí, člověk nemůže s analýzou údajů přestat.“
Thufir Hawat
„Ještě jsi mi neřekl, proč jsem vlastně tady,“ ozvala se Caitlin.
Skill Hoggan sebou trhl. Ani si nevšiml, že přišla. Byl příliš ponořen do svých výpočtů a úvah. Proč neodešla? Měla tolik možností, tolik příležitostí! Mohla mě praštit po hlavě a odletět Gildovním transportem dříve, než by si jí někdo všiml. I když s tím čelem…“Ovládat někoho znamená podávat mu jen přesně určené informace,“ stálo v Mentatském manuálu. Byl si jist, že jej Sylvie nečetla, ale chovala se, jako by ho znala. Něco podobného zřejmě bude i v benegesseritských análech.
„A taky mi není jasné, jak jsem se dostala z té kobky sem. A proč jste mě sestřelili.“ Podíval se na ni. Stála ve dveřích oblečena v jednoduchém obleku na způsob její dřívější uniformy, černé vlasy rozpuštěné. Na levé paži se pod látkou rýsoval obvaz. S překvapením si uvědomil, že je to docela pěkná žena. Ano, dvořil se ji, ale na rozkaz své nadřízené. Bral cizinku jako objekt hodný jeho mentatského zájmu a teprve nyní se na Caitlin podíval jako na ženu.
„My jsme tě nesestřelili,“ řekl.
„Já vím, já vím, to ta ošklivá Gilda, že? Ale vy na tom máte také nějaký podíl. To vaše Sesterstvo. Nemysli si, vím co děláš. Páčíš ze mě informace ve dne v noci.“ Odhalila mě! Jak…musel jsem ji podcenit. Já, mentat! Ale to znamená, že i Sylvie Raedes ji podcenila…to znamená…
„Tím, že mě tu držíte, riskujete zničení.“
„Bene Gesserit neriskuje nic.“
„Jsi si jistý?“ Jsem si jistý?
„Neznám sice to vaše Impérium dost dobře, ale tady jde o docela obyčejný problém cizího prvku. Cizí prvek, jehož hodnoty jsou neznámé, vnikl do dobře prozkoumaného systému a nikdo nemůže vědět, co se se systémem stane.“
„To zní velmi pěkně. Dám si to za rámeček.“
„Spíš na hrob. Kde je teď má loď? Kdo ji má v držení?“
„Ještě stále je na Arrakis a kontroluje ji Gilda.“ Správné informace ovládají! Musím být opatrnější…
„Co by se stalo, kdyby se lodi zmocnil jiný účastník přepadu bez svolení Gildy?“
„Ztratil by přízeň Gildy a ta by mu nedovolila se přepravovat. Prostým bojkotem by ho zničila. V našem Impériu nikdo bez spojení skrze dálavy galaxie nepřežije!“
„Měl by spojení…“ Proč mu to sakra říkám! Copak mu tolik důvěřuju? Ale asi je to jediná šance…pomyslela si Caitlin.
„Hm?“
„Naše loď. Vsadím se, že neznáš způsob, jakým se pohybuje prostorem…“
„Muad´Dib vždy bojoval proti pokušení zvolit jasný, bezpečný směr a varoval: ,Taková cesta vede vždy dolů ke stagnaci´“
princezna Irulán, Arrakis se probouzí
Obří křídlo přistálo první a když od něj odjela továrna na koření, přistály i ostatní ornitoptéry. Jejich posádky se odebraly do svých pokojů. Tentokrát se neozýval smích a řeči, obvyklé po namáhavém dni. Na všech ležela tíha Chekotayových slov: „Byl jsem otráven.“ Otřáslo to jimi. Přemýšleli. Dostal se snad mezi nás špión proradných Harkonnenů? Nebo to je ruka konkurence? To, že nikdo nemyslel na opačnou možnost, dávalo tušit, jaké sympatie získal hvězdný komandér za těch patnáct dní mezi pašeráky.
Hangár potemněl. Jen dvě postavy se v něm ještě zdržovaly. Chekotay čistil kabinu své toptéry od nečistot, kterými ji zaplavil jeho žaludek, a pak ještě doplnil palivo. Dalším člověkem byl strážný, který měl dnes službu. Chekotay občas zahlédl jeho stín, ale jinak se pilně věnoval své práci a nevšímal si ho. Na chvíli odešel do svého pokoje pro nějaké čistící prostředky a také pro svou výbavu, kterou se mu podařilo nepozorovaně pronést síčem.
Tharga Daal dojedl a ze svého místa přelétl stůl. Znaveni zde seděli lidé z nejrůznějších těžebních part, lidé, kteří byli na Dunu zaváti stejnou náhodou, jako on sám. Nikdo nemluvil, všichni již věděli, co se stalo. Thargovy oči hledali hlavního hrdinu, toho, kterého se to nejvíce týkalo, ale Chekotayovo místo bylo prázdné. Spěšně se vydal k jali svého kamaráda.
Když Chekotay znovu vstupoval do hangáru, aby pokračoval v práci, setkal se ve dveřích se strážným, kterému právě skončila směna. Byl to Gurney Halleck. Jeho oči sklouzly po komandérovi a zastavily se na jeho zavazadle. Pak se atreidský assassin hloubavě zahleděl do komandérových očí. Chekotay jeho pohled opětoval. Chvíli stáli mlčky. Pak se Gurney prosmýkl kolem komandéra a beze slov pokračoval v cestě.
„Hallecku,“ řekl tiše Chekotay a když se starý zbrojíř otočil, pozvedl ruku k čelu v tradičním vojenském pozdravu. Gurney pokýval hlavou, otočil se a za chvíli zmizel v záhybu chodby. Možná se pletu, ale, bohové pod námi, on není špeh. Možná…ne, není. To bych poznal. On není benegesseriťanka. A není v něm nic z Harkonnenské proradnosti.
Chekotay ještě chvíli zamyšleně postával, ale pak se otočil. Zbytečně nechávám unikat vodu, řekl si a tím se dostal ze zamyšlení. Chápal Gurneyho Hallecka a z řečí si již domyslel, o co tady šlo. Nebýt techniky Hvězdné flotily a mého výcviku, Halleck by zabil nevinného. Zavřel za sebou dveře.
Tahrga Daal doběhl do příbytku „červeného dvě,“ ale nikoho zde nenašel. Bylo tady docela pusto, jen na uklizené posteli ležel přeložený list kořenného papíru. Přečetl si jej a pak se spěšně vydal do hloubi síče.
Chekotay naposledy obešel toptéru a chystal se vlézt do kokpitu, když se otevřely dveře a v nich stanula nějaká postava. Nejdříve si myslel, že je to Halleck, kterému se jeho rozhodnutí rozleželo v hlavě, ale dotyčná postava byla vyšší a štíhlejší a nenesla žádnou zbraň.
„Chekotayi.“
„Seržante.“
„Jak jsi dneska překonal tu otravu?“
„Pustil jsem si do kabiny nadbytek kyslíku. To zabránilo přenosu jedu krví, protože se nemohl vázat na hemoglobin a…neprošel intercelulárními prostory a…a nemohl působit na nukleus,“ snažil se Chekotay použít co nejvíce cizích slov. Snažil se vypadat Iksansky.
„A-ha.“
„Vidíš?“ ukázal Chekotay na opodál ležící tlakovou láhev. „Je prázdná.“
„Hm, hm. Gurney si myslí…šíří se takové řeči…že jsi…“
„Špión,“ dořekl za něj Chekotay.
„A jsi?“
„Kdybych byl špión, sestřeloval bych Harkonnenskou toptéru?“
„Můžeš být odjinud.“
„Jsem zde nedopatřením, opravdu.“
„A nyní se snažíš to nedopatření napravit?“ zeptal se a ukázal na toptéru připravenou ke startu.
„Ano. Chci letět za svým cílem. Vzít život do svých rukou. Nechal jsem tady dost svých věcí, abych zaplatil tu toptéru a filtršaty.“
„V tom ti nemůžu bránit a ani nechci, ale…“
„Ale klidně by mohl Halleck mít pravdu, že?“
„Je to můj velitel.“
„Hele, nejsem špeh, musíš mi to věřit. Jsme přece kámoši.“
„No… dobře. Věřím. Fakt nevypadáš jako špicl a…dobře, leť za svým osudem.“ Usmál se. „A kdyby ses dostal pryč z týhle podělaný planety, vzpomeň na nás ve svých modlitbách.“
„Jasná páka! Jednou sem přiletím a vytáhnu tě z týhle díry!“ Tharga se usmál, bylo vidět, že tomu nevěří.
„Leť už.“
„Jasně. Čau, a díky za všechno, brácho.“ Chekotay vlezl do toptéry. Seržant mu naposledy zamával, a pak už se otevřely dveře hangáru. Zmatený hlídač chtěl protestovat, ale atreidský voják jej uklidnil. Chekotay zapnul tryskové polštáře a aktivoval křídla nastavená na nejvyšší úhel náběhu. Odlepil se od podlahy a vyletěl ven ze síče. Okamžitě opět klesl pod úroveň dun, zorientoval se podle Muad´Diba, souhvězdí ukazující směr a pak přidal více energie do motorů. Toptéra vypálila jako střela vstříct novým dobrodružstvím.
„Tady žádný citát nehledejte, nic mě nenapadlo.“
Autor
Nadžir Thar byl na Duně teprve chvíli, ale díky kontaktům, které zde měl si již vytvořil obrázek o dění na planetě. Kdybych nebyl assassinem, mohl bych být mentatem, pomyslel si s uspokojením, když znovu probíral svůj plán. Bylo to vcelku jednoduché. Za pomoci několika najatých chlápků vtrhne do podzemního hangáru, pobije nepočetnou stráž Gildy a odstartuje. Start byl vůbec nejchoulostivější částí jeho plánu. Nevěděl, zda bude loď dostatečně opravena, neboť Gilda dosud nedovolila Iksanům na stroj ani šáhnout. Iksanský vyslanec ho vlastně ještě ani neviděl. Nadžir nemohl vědět, zda je myslící stroj funkční, ani zda mu pomůže s lodí odletět, ale doufal v to. Jeho špehové mu již donesli dost informací o interiéru velké budovy, ve které měla Gilda velín a odkud se sestupovalo do podzemních prostor. Byl připraven. Nyní jen čekal na vhodnou dobu, kdy bude mít dost mužů a kdy mu důvěryhodný člověk oznámí, že jeho nouzové útočiště ve vzdálené vesnici je připravené. Nadžir byl příliš zkušený zabiják, aby opomněl někde bokem schovat toptéru s plnými nádržemi a podvěšenými raketami vzduch-vzduch. Náhle se ho někdo dotkl. Jen ztěží potlačil impulsivní pohyb k mihrotu za pasem a v klidu se otočil. Kluka, kterého spatřil, nikdy neviděl. Měl modromodré oči a jeho filtršaty by potřebovaly spravit.
„Pan Nadír?“ zeptal se přeskakujícím hlasem.
„Tak mi říkají,“ odpověděl klidně Nadžir. Tohle bylo jeho krycí jméno, které zde v Kartágu používal.
„Mám pro vás vzkaz,“ řekl kluk a předal Nadžirovi malý šigafilament. Pak se otočil a aniž vyčkal na případné spropitné (kterého by se stejně nedočkal), ztratil se v davu. Nájemný vrah ještě chvíli obhlížel po letištní hospodě, ale když nespatřil nic neobvyklého, přečetl si zprávu.
„Tleilaxané vystoupili z aliance, své akcie prodali.“ Sakra, můj muž tedy zklamal. A co dál... blesklo Nadžirovi hlavou. „Novým vlastníkem deseti procent je siridar baron Vladimir Harkonnen, jehož lénem Arrakis je.“ No to mi nemusíte připomínat, kdo vlastní Dunu, pomyslel si a pohlédl na několik Harkonnenských vojáků v modrých uniformách. Zpráva pokračovala: „S ohledem na tuto skutečnost doporučuji začít akci okamžitě, nejpozději ihned. Tleilaxané budou umlčeni, ale přesto doporučuji zachovávat ostražitost. Za žádnou cenu neubližujte nikomu z Bene Gesseritu!!! Jinak nás ta stará čarodějnice Mohiamová nechá přivést před Imperátora po částech. Jakmile ukradnete loď, leťte na Ecaz. Nikomu ani slovo! Čím méně kdo ví, tím menší je šance, že nás navigátoři vypátrají. A.Š.“ Zamyšleně schoval zprávu do kapsy. Revidoval svůj plán. Po chvíli přemýšlení zaplatil svou útratu a se skloněnou hlavou se vydal do ztemnělých ulic Kartága. Takže za týden…
„Takto se Vás táže Pádišáh Imperátor: Zdají se Vám způsoby mé vlády kruté? Mé vladařské nástroje drsné? Ano, jsou. Musím totiž vládnout celému lidstvu.“
Odpověď padišáha ipmerátora Shaddama III společnosti CHOAM na stížnost ohledně počínání saurdaukarů
Imperátorův palác na Kaitinu tonul ve tmě novu. Imperátor probíral spolu s hrabětem Fenringem a hejnem konkubín státnické záležitosti ve svých soukromých komnatách; o jejich bezpečnost pečovali ti nejlepší saurdaukaři. Padišáhova dcera, Irulán, jediná dcera, která neodletěla na Gamont zúčastnit se celoplanetární slavnosti pořádané CHOAMem, cvičila pod dohledem imperátorovy mluvčí pravdy své schopnosti. Prana maskulatura ji nečiní problém, avšak výcvik bindů musí ještě prohloubit, pomyslela si Ctihodná matka Gauis Helena Mohiamová a pokynula princezně, aby cvik zopakovala. Nalevo se otevřely dveře a vstoupila benegesseritská akolytka. Beze slova podala Ctihodné matce záznamovou krychli. Ta ji mlčky přijala a aktivovala zprávu. Jedním okem sledovala počínání své žákyně a druhým zase text plynoucí na obrazovce. „Zajatkyně je plně v naší moci, v hotelu na Kartágském letišti ji hlídají mí lidé. Loď sice drží Kosmická gilda, ale podle mého názoru není toto plavidlo pro nás důležité. Ani Gilda si s ním neví rady a Iksu nebylo dovoleno loď prohlédnout. Podle mentata bude loď Gildou zničena a to v brzké době. Harkonnenové zatím nepodnikají žádné kroky, stejně tak nebyla zjištěna přítomnost Tleilaxanů. Gilda nám nedovolí odvést zajatkyni z Arrakis, ale přikázala jsem Hogganovi, aby zajatkyni oplodnil. Její dítě, jakmile se ukáže, že je použitelné, bude implantováno mě a takto propašováno na Wallach. Pro případ nepříjemností ze strany Harkonnenů mám připraven nouzový transport u pašeráků. Po přenosu plodu vrátím zajatkyni Gildě, ale předtím ji nakazím patogenem s dlouhým infekčním stadiem. Trosky raketoplánu nebyly nalezeny. Na udaném místě mí lidé nalezli pouze několik málo drobností, avšak žádné větší kusy. Je nepravděpodobné, že byl celý stroj zničen, pravděpodobně byl odvezen, ale není jasné kým. Mentatský spolupracovník Skill Hoggan je nebezpečný, a proto bude brzy zlikvidován. Sestra Sylvie Raedes.“ Gaius Helena vnořila krychli do záhybů svého roucha a zamyšleně sledovala Irulán. Správně, Sylvie…všechno jde podle plánu…i to, o čem ty nemáš ani ponětí…
„Když se střed bouře nepohybuje ani napravo, ani nalevo, stojíš mu v cestě.“
Fremenské přísloví
Nad Dunou právě svítalo. Třetí planeta soustavy Canopus již zažila více než dost takovýchto svítání, ale jak se zdálo, ještě ji to neomrzelo. Chekotay, letící ve své mírně pochroumané toptéře třicet metrů nad povrchem, si pomyslel, že taková svítání by ho nemohla omrzet nikdy. Jemně zhoupl toptéru, aby se podíval na písek pod sebou a pak jedním dobře naučeným pohledem přelétl všechny budíky v kabině i nebe nad hlavou. Let byl docela monotónní, většinu zvládly jednoduché servoky. Čas od času Chekotay mrkl na pravé sedadlo, kde nyní ležely rozprostřené mapy oblasti a velký lístopis. Jediný problém byl s navigací, ale parakompas byl spolehlivý a v poušti nebylo do čeho vrazit, kromě několika skalisek, nad kterými někdy přelétal. Asi dvě hodiny po startu nalezl hluboko v poušti, mezi dvěma skalisky zaklíněnou rozstřílenou fregatu s ohořelým trupem. Na jednom místě se dal rozeznat Atreidský erb. Párkrát nad fregatou zakroužil, ale nikoho neviděl, a tak zase letěl dál. Nyní se již blížil k Arrakénu. Na obzoru se zdvihl Štítový val, byl jako nezřetelná čárka na obzoru. Za čtvrt hodiny ale bylo vidět, jak se zvedá stále výš, až…Nyní již bylo Chekotayovi jasné, že takhle vysoké nemůže být žádné skalisko. To, co nyní zastíralo obzor, mohla být jedině prachová bouře. Podle meteorologů ale žádná bouře být nemá! pomyslel si a znovu zkontroloval mapu. Byla na ni vyznačena jen malá bouře někde na východ. Sakra! Někde jsem udělal chybu. Bouře se stále blížila k Chekotayovi relativní rychlostí téměř osm set kilometrů v hodině. Nebyl čas na dohady, komandér otočil očko a snažil se uniknout. Posunul páku plynu daleko dopředu a přidal ještě více energie do vektorovatelných trysek. S větrem v zádech dokázala tahle toptéra udělat i tři sta kilometrů za hodinu, ale ta bouře letěla rychlostí dvakrát tak velkou. Brzy již bylo jasné, že bouře toptéru dostihne. Chekotay letěl nizoučko nad pískem a snažil se využít ekrano-efektu, aby získal aspoň trochu času na přemýšlení. Mám asi tak pět minut. Nyní směřoval pryč od Arrakénu a trochu na stranu, aby se vyhnul středu bouře. Vyčítal si, že letěl tak nízko, protože z výšky by si bouře všiml již dávno. Pak ho dohnal předvoj. Maličká toptéra sebou trhla jako pravý mustang, po kterém ji také Chekotay pojmenoval. Komandérovi se zastavilo srdce. Slyšel už příběhy o pašeráckých fregatách, které Koriolisova bouře rozdrtila na prach a věděl, že má jen velmi malou šanci na přežití. Vzpomenul si, jak se jednou dostal do podobné situace: letěl sám jen se svým otcem v lodi třídy Nebula II, když je dohnala iontová bouře. Nestihli ani přejít na warp. S lodí to házelo ze strany na stranu a objev trosek bitevního křižníku uprostřed bouře dával tušit, že tahle bouře má moc zničit vše. Tehdy tomu unikli-po rekalibraci deflektoru zapluli do subprostoru a v klidu bouři přečkali. Jenže tady to nejde, nemám deflektor a koneckonců ani loď. Náhlý poryv vichru s toptérou zamával. Fremeta spadla na zem. I když…hmmm… Náhle dostal nápad a znovu se naklonil nad přístrojovou desku. Koutkem oka zahlédl prašné prsty bouře, které pomalu obkličovaly toptéru, jako by ji chtěly pohltit. A to asi také chtěly, pokud se ovšem dá říct, že bouře může chtít. (Mimochodem, fremeni věří, že ano.)
Cítil zvláštní zamrazení, když škubl rukou a přetrhl plombu přípusti. Motory začaly výt, jak je vyhnal na nejvyšší obrátky. Let na forsáž mu nemohl vydržet věčně, ale snad mu dá aspoň trochu času, který teď nutně potřeboval. Na obzoru, tedy asi tři sta metrů, se ukázaly útesy. Přesně tohle teď potřebuju! Písek již z motorů vydřel všechno mazadlo a očko začalo psát po tmavé obloze ještě tmavším písmem kouře slova pro svou pohřební píseň. Chekotay se odpoutal. Bouře již byla velmi blízko. Přehoupl očko přes útesy a okamžitě stočil křídla do protisměru. Strašná síla setrvačnosti ho vmáčkla do sedadla, ale přesto nepustil řízení. Takovou chybu by si nemohl dovolit, leda tak jednou za svůj krátký život, a to na konci. Očko sebou prásklo do písku těsně za příkrou skalní stěnou. Ještě poskakovalo, když z něj vyběhl Chekotay s kompaktorem v ruce. Zaměřil pole pod toptéru a se zaujetím sledoval, jak se písek pěchuje a ustupuje do stran a jak toptéra pomalu klesá do hlubin pouště. Byla již téměř pohřbena, když Chekotay vskočil dovnitř, obrátil chod přístroje a s rukou vystrčenou ze dveří se celý ponořil do písku. Poslední, co viděl, než přirazil dveřmi proud vnikajícího písku, byly skalní věže lámající se pod strašlivou silou vichru. Skrz okna viděl všude kolem tmavý písek, jen přístroje na palubní desce osvětlovalo interiér toptéry. Nyní musel jednat rychle. Z fremety vytáhl filtrstan a rychle ho nafoukl. I zde, asi tři metry pod povrchem a v závětří cítil poryvy větru. Vlezl do filtrstanu, ale pak ještě vyšel ven a vzal svůj vak, fremetu a mapy, na kterých byl vyznačen síč Frej a které nesměly padnout do ruky nikomu cizímu. Když uzavřel filtrstan a zapnul doutnavkový štítek, zahlédl na rohu jedné mapy číslo. Bylo to datum. Chekotay si uvědomil, že udělal strašlivou chybu, když si omylem vzal týden staré mapy.
„Svému osudu neunikneš!“
Endorské rčení
Sylvie Raedes si k sobě pozvala Skilla Hoggana ve tři hodiny ráno. Nevyspalý mentat s údivem zjistil, že jeho velitelka je plně oblečená a čilá a že ji obklopuje suita několika neznámých lidí. V první chvíli si myslel, že ho chce zabít, ale to mohla udělat mnohem jednodušeji a navíc ještě nesplnil to, co od něj požadovala.
„Nuže?“
„Potřebuji, abys přezkoumal tato fakta,“ řekla a předložila mu nějaké dokumenty. Byly to zprávy špiónů a informovaly o dění v celém Kartágu a Arrakénu.
„Kde jste to vzala? A kdo jsou ti muži?“
„Jsou to služebníci Bene Gesseritu stejně jako ty, tak se zbytečně nevyptávej a konej svou práci, mentate!“ Skill se téměř pousmál, když uslyšel Hlas a cítil, že na něj nezabírá tak, jak by měl. Přesto příkaz vykonal. Podrobně si přečetl všechny zprávy a pak chvíli přemýšlel.
„Tak co praví tvá první aproximace?“
„Útoky fremenů nejsou tak silné, aby nutily Harkonneny přeskupit tolik vojsk. Něco se chystá.“
„To jsem věděla taky.“
„Nemám dost údajů.“
„Dobře. Tleilaxané prodali informace o Bráně a svůj podíl Harkonnenům.“
„V tom případě si myslím…že Rabban chce tu loď.“
„Jaká protiopatření navrhuješ?“
„Protiopatření? Vy sama jste řekla, že je vám ta loď k ničemu, tak jaká protiopatření?“
„Bene Gesserit má o zajatkyni zájem.“
„Ale z těch zpráv vyplývá, že Rabban chce pouze tu loď. Nepočítá se zajatci. Pokud se přesto chcete vyhnout nebezpečí, radím Vám, odleťte za Duny co nejdříve.“
„Gilda převoz zajatkyně nepovolí,“ řekla Sylvie mrzutě. „A jen tak mimochodem, Skille, jak jsi pokročil?“ Hoggan se otočil a odešel z místnosti. Sylvie za ním chvíli hleděla a pak řekla: „Již brzy ho budete muset zabít.“ Jeden z mužů stojících u okna se ozval.
„Jak si přejete, má paní.“
„Řekněme tak…za pět dní ode dneška. To už ho nebudeme potřebovat.“
„A nyní ho potřebujeme?“
„Je to mentat. Je potřebný do poslední chvíle.“
„Když jsem byl v půli své cesty, procházel jsem tak temným lesem, že na cestu neviděl jsem.“
Dante Alighieri: Božská Komedie
Když se Chekotay probudil, napřed nevěděl kde je. Pohled na hyposprej, kterým se uspal, mu ale vrátil vzpomínky. Zhluboka se nadechl a pak se rozkašlal. Vzduch ve filtrstanu byl vydýchaný. Vzal kompaktor, otevřel stan a začal se prokopávat pískem. Zamířil dopředu, neboť tušil, že by dveře asi nenašel a věděl, že bouře určitě roztříštila přední sklo. Po několika metrech ho chytl záchvat klaustrofobie umocněný tím, že se mu dýchalo čím dál tím hůře. Jen s námahou ho překonal a pokračoval ve své práci. V duchu odměřoval vzdálenost, jakou už urazil, a když už bylo jasné, že je z toptéry venku, zamířil k povrchu. Netrvalo to dlouho a do šachty se sesypal písek a mezi ním Chekotay uviděl nebe. S námahou se vytáhl ven a zhluboka se nadechl čitého, suchého vzduchu. Chvíli se kochal volností a pak si trochu pohrál s kompaktorem. Postupně odkryl téměř celou ornitoptéru a vytvořil kolem ní stěny s upěchovaného písku. Vyházel písek i z kabiny, sbalil filtrstan a pak vyhledal repíly na opravu. S veselou myslí se vyšplhal na střechu k motorům a strnul. Plastocelové díly a keramické lopatky byly roztrhány, rozžvýkány a obroušeny strašnou sílou bouře. Nějaké hřídele, nebo co to původně bylo, byly vzpříčené a ohnuté do pravého úhlu. Celý motor byl neuvěřitelně zanesen pískem a kameny, které prostřelily kryt a zcela zničily zařízení. Trysky byly zohýbané a zanesené, palivová nádrž byla plná písku. Jedno bylo jasné: Tahle toptéra už nikdy nevzlétne.
„Á do fucku!“ řekl si tiše Chekotay. No tak budu muset jít pěšky. Zase. Seskočil dolů začal balit filtrstan. Pak ho sbalil i s fremetou do vaku a rozhlédl se po zdemolovaném očku. Zpod sedadla vytáhl svou dýku a upnul ji k pasu a pak ještě sebral litrožón vody zasunutý pod palubní deskou. Nezapomněl na parakompas a phaser. Když vycházel ven, zkontroloval si filtršaty a pak se ještě jednou vrátil k hydraulice ovládající křídla. Několika ránami tyčí roztříštil jeden píst a sebral z něj něco maziva, kterým si potřel kůži nechráněnou filtršatem aby nevysychala. Už chtěl vyrazit, jenže mu náhle došlo, že neví kam. Vytáhl tedy lístopis a odhadl, kde asi je. Od Arrakénu to bylo téměř sto padesát kilometrů, ale Kartágo bylo blíže, sotva jedno sto. No, to bych mohl za tři dny zvládnout, pomyslel si Chekotay a přepočítal zásoby vody. Dva litrožóny, jedna dvoulitrová láhev z raketoplánu a ještě jedna láhev s onou chladící tekutinou. Teď už Chekotay věděl, jak z ní vzniká voda, a taky proč je mu z ní tak špatně. Amoniak obsažený v koření reagoval s chlornanem sodným, který tvořil téměř třicet procent chladící tekutiny, a z tohoto svazku vzniklo množství vody, hydrazinu a kuchyňské soli. V průběhu reakce ještě chlornan sodný a vznikající halit vodu desinfikovali. Zbylých sedmdesát procent chladícího hnusu působilo jako katalyzátor reakce, při které se z hydrazinu odštěpil jeden vodík a byl nahrazen sodíkem, načež se připojil k hydroxylové skupině v melanži a vytvořil další volnou vodu. Ta, jakožto polární rozpouštědlo, rozpustila v sobě zbytek melanže i chladícího bahna, načež směs zprůhledněla a vypadala čistě. Ve skutečnosti ovšem stále obsahovala mnoho neznámých látek, hlavně melanžových a po požití takovéto nefiltrované směsi se mohly dostavit mentatské a navigátorské zážitky. Což ovšem dříve Chekotay nevěděl a proto do sebe házel naráz celá balení prášků proti bolestem hlavy. Jednoduchý destilátor, který si zhotovil, byl schopný vyrobit čerstvou vodu ze všeho, takže mohl odhadnout, že má dost tekutin na dva až tři týdny cesty.
Když ještě naposled překontroloval, že má vše, co potřebuje, zaměřil parakompas a vydal se do Kartága. Snažil se jít co nejvíce po skálách, aby nepřivolal červa, a jak se zdálo, docela se mu to dařilo. K večeru už mu toptéra zmizela z očí.
„Zahlédl jsi pěst v benegesseritské rukavičce. Jen málo je těch, kdo ji zahlédli a žijí.“
lady Jessica
Ctihodná matka Gauis Helena před chvílí dostudovala zprávy, které jí přinášely její špióni z celého imperiálního vesmíru. A ze všech zpráv vyplývalo jedno: Brána je nebezpečná. Na genetický program nemá Sylviina zajatkyně vliv a naopak loď s takovou technologií může zvrátit poměr sil v Impériu. To by bylo pro Bene Gesserit špatné. Po smrti Jessiky nám již zbývá jen jediná větev: Feyd-Rautha Harkonnen. Tu musíme chránit. Pokud se Harkonnenové zmocní lodě, mohl by se starý baron dopustit něčeho neprozřetelného. A Velká konvence ve spojení s Džihádem by mohly zahubit i toho mladíka, přestože lady Margot Fenringová o něm tvrdí, že je velice obratný a opatrný. A aktivita Iksu…Mluvčí pravdy rychle vyhledala příslušnou zprávu. Postavili třicet křižníků a verbují vojsko. To není dobré. Je jasné, že takovéto zprávy se dříve nebo později donesou k imperátorovi a pak na Iks vtrhnou legie saurdaukarů…pokud jim Gilda neodmítne transport. A Gilda neodmítne. Pak pouze my budeme mezi mlýnskými kameny, a ovšem Harkonneni. To je špatné. Pokud baron Harkonnen správně odhadl sílu té lodi, mohl by se pokusit přidat k Iksanské rebelii, a jeho synovec by šel v čele vojsk. Musíme zničit tu loď a také Bránu. A pokud jde o potomka té cizinky…na Wallachu IX se ztratí. Ale nyní…musíme zničit tu loď. Zvedla se a zamířila k té části paláce, kde sídlil padišáh imperátor Shaddam IV.
„Buď připraven, abys ocenil, co potkáváš.“
Fremenské přísloví
Chekotay pochodoval i v noci. Ochladilo se a díky svitu obou měsíců se dalo jít docela dobře. Nedlouho po půlnoci však komandér zjistil nemilou věc: hřeben, po kterém až dosud šel, končil. Do dálky se táhla rovná písečná poušť a v ní byli zcela jistě červi. Ráno moudřejší večera, pomyslel si Chekotay a rozbalil filtrstan, aby se uchystal k spaní. Pak uslyšel někde blízko známý zvuk: někomu zakručelo v břiše. Noc nesla zvuky daleko, ale tohle muselo být někde docela blízko. Chekotay se prudce narovnal, a to mu zachránilo život, protože místem, kde měl před vteřinou hlavu, prosvištěla malá střela. Ohromený Chekotay se prudce podíval doprava a mezi navršenými balvany uviděl čísi tvář.
„Identifikujte se!“ zařval neohroženě.
„Ichwán badawijjín!“ ozvalo se za ním, a Chekotay měl právě jen tolik času, aby uhnul ráně, která sklouzla po pušce zavěšené na rameni. Komandér uviděl muže ve filtršatech krytých tmavým pláštěm, který na něj zíral tmavýma očima bez bělma. O to více bělma měla zbraň, kterou útočník držel v pravé ruce. Bože, to je ten krispel! To jsou fremeni!! Prudce útočníka odstrčil a vykřikl: „Mám mírové úmysly!“
„Nekřič, zbytečně plýtváš vodou!“ ozval se další hlas. Chekotay bleskově shodil vak s fremetou ze zad a tasil svou dýku. Byl to jednoduchý kus triocele v jehož rukojeti byl zabudován nouzový vysílač. Čepel byla ostřena laserem do takového ostří, že zvláštní nařízení zakazovalo uchovávat tuto dýku bez ochranného pouzdra, aby se něco nepoškodilo. Teď se tedy tento mistrovský výrobek nejlepších pozemských zbrojních mistrů (kteří díky Klingonům většinou přišli o práci) střetl s mléčnou září krispelu.
„Dva na jednoho, že se nestydíte!“
„Nechť tvůj nůž pukne a rozpadne se!“ zavrčel na oplátku druhý útočník a prudce vyrazil. Chekotay jeho útok odrazil, ale přišel další útok, a navíc slyšel, jak se za ním ze země zvedá první fremen. Chekotay vyskočil, oběma nohama se odrazil od druhého fremena a uskočil do strany. Při doskoku obrátil v ruce zbraň a když se postavil, hodil ji dolním obloukem za čepel proti prvnímu fremenovi. Zasáhl a útočník měl náhle jiné problémy. Druhého fremena však blesková reakce neznervóznila, a když viděl, že Chekotay nemá zbraň, usmál se. Opatrně kroužil a uzavíral komandérovi cestu k ležícímu krispelu i k zapíchnutému držiteli dýky. Chekotay stál rovně a celkem bez zájmu sledoval, jak fremen přehazuje krispel z jedné ruky do druhé a jak mu posunky vyhrožuje strašnou smrtí. Sledoval, jak útočník přehazuje krispel do levé ruky, jak se připravuje ke skoku, a když viděl, že se mu napnuly svaly na nohou, zastřelil ho.
„Věci se dávají do pohybu.“
NEJMENOVANÝ VOJÁK WERMACHTU 21. ČERVNA 1941
„Mám tady poslední zprávu od mého člověka, který má uzmout tu loď,“ řekl Achneb Šau´ri a zamával šigafilem, jakoby chtěl mezi sebe a svého posluchače postavit zeď. Byl mírně zklamán, když na svém protějšku nepostřehl žádné známky překvapení. Vlastně na něm viděl známky silnějšího citového pohnutí jen jednou, a to když řečnil před Radou a dožadoval se schválení svých plánů. A jak si Achneb pomalu uvědomoval, i tehdy to byl jen uměle vytvořený výraz, byť vytvořený mistrovsky. Nejvyšší představitel Iksu měl ze svého návštěvníka najednou strach. Je tak nelidský. Jako stroj!
„Není důvod k obavám,“ ozval se onen muž. Achneb sebou trhnul. Jak ví, co si myslím?! Ale společník pokračoval: „I na naší straně zatím vše funguje tak, jak má.“ Ach, tohle tedy myslel, řekl si Achneb a dal si tu práci, aby na něm nebylo vidět uvolnění. Pak ho něco napadlo.
„K čemu nám vlastně bude ta loď? Můžeme vzít technologie přímo od vás, místo namáhavého studování nějakého vraku.“
„Nejde o to, co s ní bude později. Podle vašich vlastních zpráv to není žádný vrak, ta loď je schopna letu. A až začneme…pak by se ji mohl někdo zmocnit. Někdo třetí – Gilda, Bene Gesserit…třeba i Harkoněny.“
„Harkonneni,“ opravil ho Achneb. To je jeho první chyba! Něco se stalo, něco, co ho vyvedlo z míry! Ale co?
„To je jedno. Hlavní je, že než převezmete kontrolu nad celým Impériem, budou mít případní protivníci dost času na důkladné studium.“
„Gilda zatím nijak nepokročila.“
„Chybí ji jen motivace. A…moment. Navigátoři Kosmické gildy přece znají budoucnost, že?“
„Mohou nahlížet za oponu času, ano.“
„Tak proč potom nevidí, co nastane? Proč Gilda nic nepodniká?“
„Gilda vždy operovala tiše. Možná něco chystají. Anebo…možná se do daného časového úseku vtěsnalo příliš mnoho neznámých. Možná vznikl nexus, který zabraňuje navigátorům sledovat budoucnost. Anebo jsme možná unikli. Ale je to divné.“
„Ano, možná…ale nyní je to již jedno. Naše lodě vystoupí z Brány za tři dny, spojí se s vašimi a pak…“
„Ano! Iks jako vládce!“ vykřikl Achneb spoutaný emocemi a úderem pěsti rozdrtil záznamovou krychli na svém stole. V zápalu si ani nevšiml své krve, která začala prýštit z rány. Ve své mysli totiž nerozdrtil krychli, nýbrž Kaitin. Jeho společník se pousmál, vstal a vyšel z místnosti. Za dveřmi mu úsměv okamžitě zmizel. Zpráva, kterou dostal přes implantovaný přijímač nebyla potěšující: „Flotila našla trosky záchranné lodi. Eskadra admirála Rikera míří do prostoru Brány!“
„Bojovník vyhrává trpělivostí!“
Tecumseh
„Bravo, bravo! Rychlé a jednoduché řešení je nejlepší, není-liž pravda?“ ozvalo se za Chekotayem. Ten se rychle obrátil a na skále, ke které stál dříve zády, uviděl množství temných postav. Spíš vytušil než uviděl zbraně, kterými na něj mířily. Do p…ticho, jen žádné archaismy! …růsmyku, pomyslel si komandér.
„Není mrtvý, jen omráčený,“ zvolal rychle a okem měřil vzdálenost ke skále. Mohl bych je zabít všechny, ale bylo by to o chlup!
„Ty jsi Chekotay.“
„Ano, to jsem, odkud to víte?“
„My víme vše, co se v naši poušti udá.“
„Pak tedy také víte, že nejsem odsud a že mi není nic do vašich záležitostí.“
„Ano. Přišel jsi z jiného světa. Tvá voda je dar od šaj-hulůda.“ Chekotay už věděl, že to znamená rozsudek smrti.
„Mohu být užitečnější živý než mrtvý!“
„Prosíš o svůj život?“ Aha! A teď, babo raď. Moment – to už jsem někde slyšel!
„Jako náčelník jsem zodpovědný za životy své posádky a ty jsou nyní ohroženy.“
„Máš na mysli tu ženu se zvrásněným čelem? Je v pořádku a v nejbližší době ji nebezpečí nehrozí. Jsi vázán slibem k její vodě?“
„Jsem její velitel.“
„Ano, ty jsi její naíb. Dobře…“ Mám dojem, že jsem právě prošle nějakou zkouškou. Ale jakou? A s jakým výsledkem? Fremenský naíb měl podobné myšlenky: Ten cizinec je skoro jako my…musím s ním jednat jako s naíbem cizího kmene. Ale přesto…
„Pozorovali jsme tě. Umíš se dobře chovat v poušti…na cizince.“
„V poušti jsem se narodil.“ No, to není tak docela pravda…ale skoro jo.
„Vodní rozhodnutí, Crannere! Jen tu marníme čas!“ sykl jeden z fremenů.
„Tento muž by mohl být dobrým přírůstkem do naší řeky duší. Počkejte na mé rozhodnutí.“
„Zabil bys člověka, který tě nijak neohrožuje?“ otázal se Chekotay.
„Každý, kdo vstoupí na půdu naší pouště, je našim nepřítelem. Byť tam vstoupí proti své vůli.“
„To asi nemáte mnoho přátel.“
„Nemáme žádné přátele. Jsme pouštní bratrstvo, které všichni nenávidí, nebo jím pohrdají.“
„Já ne. Jsem neutrál a vidím, že jste stateční a chrabří bojovníci.“
„Chceš se nám zavděčit svými řečmi?“ Hups…nevyšlo.
„Ne, jen tvrdím, že máme něco společného. A mohli bychom spolupracovat. Symbióza je prospěšnější, než boj!“
„Ale je složitější. Už jsem se rozhodl. Tvá voda připadne nám, tvé tělo poušti.“ Naíb chtěl dat pokyn ke střelbě, ale upoutal ho Chekotayův pohyb.
„Má voda patří mě a nikomu jinému!! Do pekla mě budete doprovázet i vy!“ zakřičel vztekle a trhl ovladačem výkonu phaseru. Pojistka povolila se suchým křupnutím a celý ruční phaser se rozsvítil jako vánoční stromeček.
„Cos to udělal?“
„Ta zbraň je nastavena na přetížení. Tak do minuty se naráz uvolní celá její energie. Bude to nádherná podívaná, hezčí než výbuch atomové zbraně. A vy budete přímo v centru té podívané!“
„Ale ty zemřeš dřív.“
„A vy nedokážete nastavení zvrátit. Výbuch zcela zničí široké okolí, ale kdybyste začali utíkat hned teď, možná byste ještě unikli.“
„Chápu tě. Buď zemřeme všichni, nebo nikdo. A pokud všichni, ty skonáš vlastní rukou. To je odvážné. Nezáleží ti ani na malé chvilce života, kterou bychom to poskytli před uložením do destilátoru?“
„Život nebo smrt. Zajetí není život.“ Snad uvěří těm kecům. A když ne…výbuch zničí všechnu mou technologii…a já tak splním poslední povinnost důstojníka. Aspoň něco. Ale byl to docela fajn život…
„Kull wahád! Ty se mi líbíš. Bojovník, vskutku. Byl by jsi dobrý fremen.“
„Jsem to, co jsem. A i když zemřu, nebudu jiným.“ Naíb přemýšlel. Každá vteřina se líně protahovala a Chekotay stále intenzivněji cítil teplo šířící se z phaseru.
„Co je pro bojovníka nejdůležitější?“ otázal se náhle fremen. Chekotaye ta změna tématu mírně vyvedla z míry. Chtěl odpovědět „Vítězství,“ ale pak se mu zase vybavili dávné vzpomínky na vyprávění jeho otce.
„Čest. Ta je směrodatná. Bojovník, který vyhraje beze cti, prohrál.“ To zní jako z Klingonských pověstí! My indiáni máme s Klingony mnoho společného…a doufám, že i s fremeny…protože jak se zdá, ještě není vše ztraceno! Fremen se tiše díval na Chekotaye. Trvalo dlouho, než konečně promluvil.
„Měl by jsi tu zbraň vypnout…pro dobro svého kmene, wadquíjasi, vodní hoste!“
„Nejhorším poznáním pro mentata je, když zjistí, že i on je pouhý člověk.“
Mentatský manuál
Nad Kartágem svítalo. Paprsek slunečního světla pronikl okénkem hotelu na letišti, odrazil se na vyleštěném tácu a hodil prasátko na zeď. Benegesseritský mentat Skill Hoggan sledoval světýlko rozostřenými zorničkami, jednou rukou si zamyšleně pohrával s ňadrem vedle ležící poručice Caitlin Torres-Parisové a přemýšlel. Jeho život sestával z poslouchaní rozkazů; již od raného věku byl vychováván jako mentat a celý svůj život kalkuloval a počítal. Až do příchodu na Arrakis. Poprvé mu byla dána relativní svoboda. Jeho nadřízená, Sylvie Raedes, nedokázala zcela kontrolovat přísun informací. A pak tady byla ona zajatkyně. Měl ji svést a měl s ní mít dítě. Do byl záměr Sesterstva. Jenže on se zamiloval, a to neměl. Mentatská mysl jasně říkala, že nyní ho Sylvie zabije, a že tomu nemůže nijak zabránit. Ale jiná část jeho mysli, ta o které dosud neměl ani tušení, tato část doufala, že unikne a spolu s ním i Caitlin. Byl rozdělený. Na jedné straně Skill Hoggan, mentat a na straně druhé Skill Hoggan, člověk. Mentatský výcvik se vzpíral proti chaosu, který nyní v jeho mysli vládl, ale Skill shledával tento chaos zábavným. Začínal již tušit, o co jako mentat přicházel. Život bez všudypřítomných omezení logiky byl chaotický, ale také jednoduchý a dynamický jako celý vesmír. Přestože Skill odvrhl své mentatské vědomí, neměl pocit ztráty. Světýlko na zdi se přesunulo a Skill byl nucen zaostřit zorničky. A pak ho napadlo, že není ze všeho venku a začal se bát o život. Kupodivu ne o svůj. Prudce se převalil a zatřásl Caitlininou paží.
„Co…se děje?“ zeptala se rozespale.
„Musíme utéct!“
„Říkal jsi, že útěk je nemožný.“
„Ale teď chápu, že nemáme na výběr. Pojď, vstaň, zkusíme prchnout, Gildovní raketoplán startuje až za půl hodiny. Snad se nějak vplížíme na palubu a …“
„Počkej! A co Chekotay? A co Zfetovaný mustang?“
„Jde nám o život! Nemůžeme s tvou lodí nic udělat a tvůj…velitel je jistě už mrtev.“
„Není,“ hlesla tiše Caitlin.
„Jak to víš?“
„Nevím, ale doufám.“ Skill zmlkl. On přece také doufal, pouze nementatsky doufal.
„Ale Mustang je letuschopný!“ řekla zase Caitlin s naději v hlase.
„Já s ním létat nedokážu. A je přece dost poničený…“
„To jsou jen takové škrábance v plášti. Když přemostím plasmová vedení, budu s ním moci bezpečně odletět. No jen se tak nedívej, jsem přece šéfinženýr!“
„Dobře. Tak pojďme,“ řekl Skill a bodl dlouhým otráveným mečem skrz dveře. Krátké zaúpěni na druhé straně potvrdilo jeho domněnku o hlídkách. Otevřel dveře, překročil mrtvé tělo a vyrazil.
