Checkotay - Brána (3.)

Z Herbert's dune
Verze z 29. 3. 2008, 21:36, kterou vytvořil >Historik (New page: ''2. časť'' <small>''„Vyválím vám tvář v tom, čemu se chcete vyhnout.“''</small> <small>'''Kazatel'''</small> Chekotay a fremeni leželi na o...)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

2. časť


„Vyválím vám tvář v tom, čemu se chcete vyhnout.“

Kazatel


Chekotay a fremeni leželi na okraji nevysokého písečného přesypu. Před nimi, asi sedm kilometrů daleko, leželo město Kartágo. Náhle se na letišti zablesklo a zanedlouho již komandér uviděl, jak se k nim blíží toptéra. Přeletěla těsně nad fremeny a z její kabiny vyskočil jakýsi muž. Ach, tak na tohle tedy čekali! Muž chvíli mluvil s naíbem, ten jej pozorně poslouchal. Chekotay byl mimo dosah, ale došlo mu, že onen muž je fremenský špión. Když skončil, naíb chvíli přemýšlel a pak si k sobě komandéra zavolal.

„Mám zprávu, která tě asi bude zajímat. Před třemi týdny sem byla donesena jakási fregata. Vezla ji jiná fregata patřící Gildě. Ta poškozená byla uložena uložena do tajného podzemního hangáru na latišti.“
„To musí být Zfetovaný mustang!“ vyhrkl Chekotay.
„Ano, zřejmě jde skutečně o tvou loď.“
„Musím se tam hned vydat!“ Na naíbově tváři se objevilo zklamání. „No jo, ale sám asi nebudu mít moc šancí…měli bychom naše útoky skloubit,“ navrhl Chekotay.
„Jak to myslíš?“
„Já získám loď a pak pomůžu vám, až budete osvobozovat své lidi.“
„To by snad šlo, ale…“
„Vezmeme si tyhle vysílačky!“ řekl nadšeně Chekotay a z batohu vytáhl malý komunikátor. Hned naíbovi vysvětlil, jak se používá a pak přešel na bližší podrobnosti útoku. Debatovali spolu až do rána, pak teprve se odebrali spát do písečného úkrytu, který byl zahrabán opodál.

Když slunce naklonilo se k obzoru, písečný úkryt se otevřel a z něj vylezla dvacítka fremenů a Chekotay. Opatrně se vydali k městu. V rukou přitom drželi zbraně, které Chekotay tahal z vaku jako kouzelník králíky.


„Přízemní pohled na náš vesmír říká, že problémy nesmíš hledat daleko.“

Kniha Azhar: Shamra I.4


„Jak dlouho si myslíš, že se udržíme?“ zeptal se Skill Hoggan dívky, které měl nyní plnou hlavu. Caitlin pouze potřásla hlavou.
„Kam teď jdeme?“
„Lezeme nahoru k počítači.“
„Ale tam…“
„…nás určitě nebudou hledat, Skille.“
„Máš pravdu. Sylvie ale dá prohledat loď od zádě k přídi. Co potom?“
„Budeme utíkat, jak jen to půjde.“
„A pak?“
„Jestli nebude opraven počítač, zemřeme.“
„Nechci, abys umřela!“
„Tak pořádně drž ty moduly. Bez nich jsme ztraceni.“
„Chtělo by to nějaké zbraně.“
„Potom.“ Vylezli na palubě 5 a tiše se rozběhli k počítačové místnosti. Nikdo tam nebyl. Caitlin vzala moduly a rozběhla se ke zdroji, Skill si stoupl ke vchodu a obnažil svůj otrávený meč. Netrvalo to ani půl hodiny a Caitlin se postavila s vítězoslavným úsměvem na tváři. Zdroj zablikal, počítač taky, a pak se válec ze stropu nasunul na sloupek vyčnívající z polokoule. Uzavřel se, ale ještě před tím, než mohlo být počítačové jádro vystřeleno v nouzové kapsli, stiskla Caitlin pár tlačítek na ovládací konzoli. Válce se zase vysunuly a oba vjely na svá místa - jeden do stropu, druhý do polokoule. Ta slabě zeleně zablikala a pak se ozval milý, skoro ženský hlas: „Systém T-CARS verze 5.123, USS. Zfetovaný mustang, šesté spuštění. Provádím diagnostiku primárních počítačových komponent. Čekejte prosím.“ Caitlin se vyčkávavě opřela o stěnu. Zanedlouho se dočkala. Dveře se otevřely a v nich stál jakýsi muž s pistolí v ruce. Skill ho bez váhání zapíchl svým mečem. Pak oba vyběhli ven. Z dálky slyšeli dusot mnoha nohou.

„Sakra, já jsem si neuvědomila, že se startovací protokoly ozývají po celé lodi!“ vyčítala si Caitlin.
„Fajn, a kam teď?!“
„Na můstek!“
„Diagnostika primárních počítačových komponent dokončena. Chyba: nedefinovaná struktura nouzových součástí bioneurální sítě a nouzového zdroje. Výkon systému: šedesát procent. Všechny primární systémy jsou v pořádku.“
„Počítači,“ vykřikla v běhu Caitlin. Jak ráda tohle říkám! Pípnutí ji oznámilo, že počítač je připraven zpracovat příkaz. „Proveď celkovou diagnostiku šestého stupně. Zablokuj můstek a strojovnu.“
„Provádím celkovou diagnostiku šestého stupně. K druhému příkazu je zapotřebí autorizace.“
„Zablokuj strojovnu a můstek, stupeň pět, autorizace Caitlin Ku-va-ma´ch třicet jedna.“
„Provedeno.“
„Nepřipadá ti to trapné, povídat si se strojem?“
„Když jde o přežití, tak ani ne.“


„Scéna je připravena, herci právě dorazili.“

Napoleon Bonaparte


Nadžir Thar by mnohem raději počkal na příchod noci, jejíž pláštík by ukryl nekalé činnosti, ale jeho zvědové mu přinesli zprávy, které jej donutily akci urychlit. „Schyluje se k bitvě mezi fremeny a Harkonneny. Lůza pouště se stahuje do okolí Kartága a s ní několik mužů padlého vévody,“ stálo v jedné ze zpráv. Nadžir považoval možnost dobytí dobře opevněného Kartága hlídaného vynikajícími vojáky (Nadžir se až divil, jak moc se jejich výcvik podobá tréninku Salusy Secundus), avšak v bitvě by se mohlo přihodit příliš mnoho nečekaných věcí, které by jeho plán zhatily v zárodku. Když nyní posunul útok o deset hodin dřív, mohl s lodí odletět ještě před zahájením bitvy a měl navíc dostatečnou časovou rezervu pro případné komplikace. Takže vlastně o nic nejde. V klidu.

„Začněmež,“ řekl potichu a následován hloučkem najatých společníků, rozběhl se k letišti kryt souvislou řadou nízkých domků, za nimiž byl i přes den tmavý stín. Kolem křižovatky hlídané několika vojáky v modrých uniformách přešli jako živě se bavící skupinka podnapilých obchodníků aby se o kousek níže opět změnili v tiché a obezřetné zabijáky. Nepozorováni dosáhli letiště a začali zaujímat svá místa přesně podle pečlivě natrénovaného plánu. Uběhla hodina. Polední slunce donutilo hlídače před malou budovou ustoupit do jejího stínu, zde však na něj čekal Nadžirův mihrot. Místo Sylviiny hlídky, která nahrazovala mrtvou hlídku Gildy, se postavil muž z Tharova doprovodu. Zbytek skupiny, až na zajišťovací tým, vklouzl do výtahu a sjel do hangáru. Když se otevřely dveře, první, co uviděli bylo několik překvapených tváří patřících technikům Kosmické gildy. Překvapení z nich nevyprchalo ani po smrti, která nastala záhy po tom, co Nadžir pokynul rukou. Celkem osmnáct mužů prošlo dílnami a zastavilo se v útrobách obřího hangáru. To, co uviděli, je naplnilo úžasem. Když se vzpamatovali, hbitě zabili ostatní techniky a zablokovali druhý vchod. Pak se odvážně pustili do průzkumu tajemné lodě.


„Tohle je sázka na budoucnost; to nemůže vyjít!“

Ing. Feng, Poslední den stvoření


Systematické prohledávání lodě přece jen přineslo výsledek: Skill Hoggan a Caitlin byli zahnáni do přídě. Protože nefungovaly turbovýtahy, nemohli se přemisťovat dostatečně rychle a tak je mohla přesila Sylviiných mužů odříznout od zbytku lodě. To bylo špatné. Caitlin utíkala tmavými chodbami a táhla Skilla za sebou. Vždy, když prošla úsekem, zablokovala dveře, ale vnitřní přepážky nedokázaly odolat palbě dvou laserpalů, které Sylvie Raedes sehnala na černém trhu. A odolné pancéřové dveře se zavřít nemohly, na to nebylo dost energie. Uprchlíci se nemohli dostat ani ke zbrojírně, ani ke strojovně a podle údajů počítače byli vetřelci i v okolí můstku. Byli všude. Skill si uvědomil, že jsou v pasti, ze které není úniku a že zachránit je může jen něco opravdu zoufalého. Jeho mentatské já problém obracelo a zkoumalo ze všech stran, ale nenacházelo žádnou možnost. Mlčel však, neboť nechtěl Caitlin strašit. A taky doufal,že je zde ještě něco, o čem neví.

„Počítači, vztyč na této palubě vnitřní silová pole!“ rozkázala Caitlin a snažila se popadnout dech.
„Nelze splnit.“
„Vysvětli.“
„Nedostatek energie.“
„Copak se odsud nedostaneme?!“
„Nevidím žádnou šanci,“ řekl tiše Skill.
„Ty, mentate?“ v jejím hlase zněl výsměch a to Skilla ranilo.
„Nejsem vševědoucí a mám málo údajů. Jediná naše šance na přežití je ta, že nás nenajdou. Že se někde schováme a hledání přečkáme. To ti říká mentat, Caitlin!“
„Promiň Skille. Možná…vím kde bychom se mohli schovat. Možná.“
„Kde?“ zeptal se, ale Caitlin už zase běžela.

Zanedlouho doběhli před další anonymní šedé dveře, ale když je otevřeli, uviděl Skill, že se nejedná o nějakou obyčejnou kajutu.

„Ták, tohle je ošetřovna,“ řekla Caitlin a rozhodila rukama, jako by jí to tady všechno patřilo.
„Počítači, aktivuj PZH.“
„Nelze splnit.“
„Proč ne!?“
„Nedostatek energie.“
„Boha jeho! Já ti dám energii ty plechovko zatracená!!“
„Ehm…co je to PZH?“
„Pohotovostní Zdravotnický Hologram. Simulace doktora nadaná určitou mírou inteligence a samostatnosti. Mohl by nám pomoci.“
„Ale asi nepomůže.“
„To ne. Ale tady na ošetřovně máme poslední šanci,“ řekla a sledována zvědavým pohledem mentatovým přešla k jednomu z podivných lůžek.
„Lehni si na to.“
„Cože?“
„Povídám, lehni si sem!“ Skill ji poslechl. Caitlin aktivovala konzolu a pak stůl zakryla mohutným krytem, ve kterém byly uloženy diagnostické a léčebné přístroje. Sama pak učinila totéž se sebou. Když ji jemné elektrické impulsy pomalu uspávaly, aby zamaskovaly životní projevy, pomyslela si: Tohle je sázka na budoucnost. Až se probudím, budu buď opět zajatá, nebo svobodná. Doufejme, Skille!


„Objevovat se na nečekaných místech je můj koníček.“

Chekotay


Nadžirův muž hlídající vchod se začal potit. Teď již nemohlo být pochyb o tom, že se herkonnenský důstojník doprovázený početnou suitou rozhodl zamířit přímo k němu. A už byl tady, vysoký, v modré uniformě oblečený muž s krutou tváří.

„Ustupte!“ rozkázal a hlídač jej uposlechl bez jediného slova. Pak si však uvědomil, že musí hrát hlídku Gildy.
„Ale Kosmické gil…“
„Mám svolení,“ vyštěkl důstojník a mávl nějakým papírem. Pak posunkem rozkázal jednomu vojákovi, aby zaujal místo u dveří. Domnělé gildovní hlídky si nikdo nevšímal.

Musím uvědomit velitele, pomyslel si onen muž. Rozpomněl se, že při plánování byl upozorněn ještě na jiný vchod, na druhé straně rozlehlého hangáru. Rozběhl se k tomuto vchodu s cílem varovat svého pána dříve, než ho objeví harkonneni. Nedoběhl však daleko, když se náhle zapotácel, udělal ještě pár kroků a svalil se na zem.

Na pustém letišti, nad kterým se tetelil suchý vzduch, se nic nehýbalo. Na zemi zde ležel známý barový povaleč a zabiják a jeho nevidoucí oči pozorovaly vyprahlý písek. Slunce se blýskalo na dýce, která mu trčela ze zad.

Následuje zkratovitý souhrn:

A věci se daly do pohybu. Na ošetřovně spali mentat Skill Hogan a nadporučík Caitlin Torres-Parisová, a všude kolem se hemžili lidé věrni Bene Gesseritu a Sylvii Raedes, která jej zastupovala. Na zádi se právě opatrně plížil Iksiánský assassin Nadžir Thar a jeho sedmnáct mužů. Právě v té chvíli do hangáru vpadla jednotka vojáků, které sem poslal Feyd-Rautha Harkonnen, na-baron z Giedi Primy. Na okraji města zrovna umíralo několik jiných harkonnenských vojáků, jejichž hrdla byla čistě proříznuta krispely. A saurdaukarský důstojník velící operacím na Arrakis náhle dostal rozkaz od samotného Padišáha Imperátora. Na orbitě Iksanského měsíce kroužila tajemná loď a Ctihodná matka představená Gaius Helena Mohiamové spřádala další podivné plány. Jen Gilda mlčela. Její navigátoři odhalili možné budoucnosti, a podle všech bylo lepší počkat. Gilda prostě počká, až se všechny ostatní strany zkompromitují, a pak shrábne celou kořist. Jak prosté, pomyslela si Mluvčí pravdy, ale neřekla by to, kdyby dokázala poodhrnout závoj času. Navigátoři totiž věděli, že vyslaná Ctihodná matka loď z Duny neodveze. Ale více podrobností zastíral nexus.


„Když se tak jasné světlo luny
na vrchol nebe vyneslo,

vycházeli jsme z lesních slují,

na nebezpečné řemeslo.“

Stará Terranská báseň


Na okraji Kartága byly jako vlaštovčí hnízdo nalepeny nuzné čtvrtě, ubohé baráky těch nejchudších. Ožívaly v noci, neboť jejich majitelé si nemohli dovolit vysušující slunce. Přes den zde byl klid a mír. Právě nyní však byl narušen několika muži v dlouhých volných pláštích, kteří tiše procházeli křivolakými uličkami. Mířili ke středu města, k hlavnímu paláci. V jeho podzemních kobkách úpěl bratr bývalého naíba Crannera. Dvě desítky bojechtivých fremenů se plížily ho osvobodit, přestože podle fremenského zvyku byl každý zajatec považován za mrtvého. Ale tenhle zajatec měl něco navíc, něco, za co stálo obětovat dvacet jiných. Jacurutu! Síč prokletých, fremenské tabu, sto let staré kmenové vzpomínky – a nyní nové zprávy o spolupráci lidu z Jacurutu s pašeráky a dokonce se samotnou Gildou! Pokud by se tyto zprávy potvrdily – a Crannerovi bylo naznačeno, že jeho bratr je potvrdit může – znamenalo by to zásadní zlom ve fremenské politice. V konečných důsledcích by to znamenalo, že pokud fremeni včas neprovedou určitá opatření, mohou být jako síla neutralizováni, a to na velmi dlouho. Informace Crannerova bratra byly pro naíby svobodných kmenů životně důležité. A proto se jeden naíb vzdal své hodnosti a společně s několika dalšími dobrovolníky se vydal přímo do jámy lvové.

Plížit se hustě obydleným městem je neskonale obtížnější než ve volné poušti. Fremenům zabral tichý přesun k cíli téměř tři hodiny. Nyní leželi na střeše jednoho z nejvyšších Kartágských domů a sledovali palác, v němž ještě před několika měsíci bydleli Harkonneni. Ale nynější siridar Glossu Rabban si jako centrum své moci vybral Arrakén, stejně jako vévoda Leto Atreides či hrabě Fenring před ním. Proto také bylo Kartágo hlídáno tak slabě, že se do něj mohla vplížit jednotka fremenů.

Slunce se již chýlilo ke konci své poutě, když vůdce fremenů odložil svůj dalekohled a připravil se k útoku. Spolu s ním i jeho muži. Všichni zaujali svá místa, někteří se vydávali za tuláky a postávali u obchodů, jiní se schovávali ve stínech honosných domů. Cranner se narovnal, pohledem znovu zkontroloval vše potřebné a vydal se přímo ke vchodu paláce.

Na nevysokém pahorku nedaleko Kartága postávali dva muži. Jeden byl již trochu starší, s hustým plnovousem upraveným tak, aby nebránil masce filtršatů v práci, oblečený ve starých filtršatech, na kterých měl oblečenou ještě pískově hnědou abu. Jeho společník byl o dost nižší a mladší, rozhodně ještě nebyl dospělý. I přesto si od něj starší muž udržoval uctivý odstup a jednal s ním jako rovný s rovným.

„Již by měli brzo začít,“ řekl ten starší.
„Již brzo. Ale pravděpodobně neuspějí.“ Starší muž se zachmuřil.
„Z čeho tak usuzuješ?“
„V tom městě je mnohem více vojáků, než vaši zvědové uvedli. Harkonnenové je mají schované. A jsou zde i saurdaukaři. A pak je zde ještě něco…nevím, co to je, ale cítím zvláštní pohyby moci…je to podivné. Napětím mírně svraštil tvář, ale jeho mentatské nadvědomí mu nedokázalo odpovědět. Starší muž chtěl něco říct, ale dlouhý laserový paprsek, který protnul oblohu, ho umlčel.


Bývalý naíb došel až k levenbrechovi hlídajícímu bránu.
„Je tohle palác, ve kterém je umístěna věznice?“ otázal se zdvořile.
„No...ano,“ odpověděl voják.
„A je zde uvězněn jistý Sor´ak, fremenský zvěd?“
„Moment, podívám se…“ Voják nahlédl na svazek kořenného papíru. „Ano, je. Proč to chcete vědět?“
„Rád bych ho osvobodil.“ Voják chvíli nevěřícně zíral do modromodrých očí Crannerových.
„Co co cože?“
„Jdu ho osvobodit.“
„Jen přes mou mrtvolu!“
„To beru,“ řekl Cranner, jedním švihem tasil krispel a čistě podřízl vojákovo hrdlo. Ostatním hlídkám se vedlo stejně. Dvacet fremenů vniklo do pevnosti.


„Život je jako grapefruit. Je takový žlutooranžový a na povrchu dolíčkovatý, a uvnitř je šťavnatý a hňácavý. A uprostřed má jadýrka. Jo, a někteří lidé si ho dávají půlku k snídani.“

Ford Prefect, Sbohem a díky za všechny ryby


„Má paní,“ ozval se jeden ze Sylviiných mužů. Benegesseriťanka se na něj podívala, ale její oči jej neviděly. Zděděné vzpomínky… „Prohledali a zajistili jsme již téměř celou loď. Poslední patro, které ještě nebyl prohledáno, je obklíčeno a …“
„Pojďme,“ řekla tiše Sylvie Raedes a vykročila. Ani ne za minutu poté se stejným místem proplížily temné stíny, neomylně vedené assassinským stopařem. A za nimi…ještě jeden stín?

Sylvie Raedes stála v kruhu svých „vykonavatelů boží vůle“ jak si říkal a upřeně sledovala, jak dva laserpaly postupně řežou uzavřena lůžka. Zbývala již pouze dvě. Když zhuštěný proud fotonů hladce odřízl přístrojový poklop od spodní části lůžek, naskytl se jí dlouho očekávaný pohled: mentatský zrádce a ta podivná cizinka úplně bezmocní, jako na podnosu. Začali se probouzet. První nabyl vědomí Skill. Zamrkal překvapeně očima a postavil se. Okamžitě na něj zamířily oba laserpaly. Mentat se postavil a pohlédl na svou nadřízenou.

„Tak jste nás našla.“
„Co jiného bys čekal od benegesseriťanky, než že splní svůj úkol?“
„Možná jsem čekal také…soucit…lidství…“
„Ty, mentat? Nevíš o čem mluvíš, Skille,“ řekla a použila Hlas velmi jemně. „Když už jsme u toho lidství, to ty ses choval nelidsky a jako odborník přes logiku bys to měl pochopit.“ Otočila se k němu čelem. „Sesterstvo se snaží zajistit lidstvu přežití. Má na to svůj plán. Je to jeho cíl. Ergo: Cokoliv Sesterstvo učiní, je v zájmu lidstva a…“
„Ale ne lidské. Nepoučujte mě o logice! A nepoučujte mě ani o citech. Jsem mentat a jsem také jen člověk. Jediná správná cesta vede na rozhraní mezi zájmy celku a zájmy jednotlivce. Musím být nalezen kompromis, obě strany sporu musí mít stejná práva. Jen to je správné.“
„Zajímavé, to ti řekla ona?“ Sylvie ukázala na Caitlin nehybně ležíc na stole.
„Ano.“
„Z cesty, kterou jsme nastolily před tisíciletími, nelze jen tak lehce sejít, člověče. Máš na výběr: Sesterstvo nebo smrt.“
„Bene Gesserit i s jeho omezeními, s klapkami na očích, nestvůrně přesný aparát, který žije v bludu, že pomáhá lidstvu, nebo smrt svobodného člověka, který respektuje své zásady?“ Sylvie byla špatná benegesseriťanka, která by pravděpodobně nikdy nepřežila zkoušku a i nyní špatně vyhodnotila obsah mentatových slov.
„Zabij ji a můžeš se k nám opět připojit. To je rozkaz!“ Skill se mírně předklonil, jak se vší silou snažil ovládnout své svaly.
„Ale…já…už…vás…neposlouchám!“
„Je mi tě líto. Takový skvělý mentat…“ Zrak ji ulpěl na lůžkách. Byly prázdné. „Kde je!?“ Ještě zahlédla kapky krve a záblesk dýky, a pak se v nevelké místnosti rozpoutalo peklo.


„Já se vrátím...“

Vítěz soutěže O nejzprofanovanější heslo Vesmíru


Harkonnen před vchodem byl snadný oříšek. Hromádku prachu, na kterou ho proměnil Chekotayův phaser, vítr brzo odvál do zapomnění. Komandér sjel výtahem do hangáru. Překvapená hlídka u dolního vchodu nestihla říct ani „U veliké matky“, načež ho paprsek poslal do hajan. Chekotay opatrně vyhlédl zpoza rohu a uviděl Harkonnenovy vojáky, jak obcházejí loď. Sundal si džebálu, zabalil do ní svou fremetu a schoval ji nedaleko výtahu. Nechal si pouze pušku, ruční phaser nastavený na omráčení, dýku a tricoder. Hangár hlídaly hlídky vojáků v modrém, ale pro Chekotaye, komandéra Hvězdné flotily to nebyl problém. Tiše se proplížil kolem naskládaných beden s diagnostickými přístroji z Richesu až k přídi a hbitě se protáhl dilatační mezerou inerciálních tlumičů pod plášť, kde našel průchod, pečlivě krytý plátem ablativního pancéře. Otevřel jej a vstoupil do přechodové komory, pak dekódoval druhé dveře a prolezl do Jeffrisova průlezu. Zamířil vzhůru úzkým komínem a s vědomím, že „všechny cesty vedou do Říma“ se vydal k srdci lodě.

Po několika minutách se vykulil z průlezu ve strojovně. S uspokojením shledal, že je zde sám. Uprostřed dvoupatrové místnosti se nacházelo warp jádro – energetický zdroj lodi, komora, v níž se antihmota mísila s deuteriem. Byl to průsvitný válec asi pět metrů vysoký a tři čtvrtě metru v průměru. V nouzovém osvětlení Chekotay viděl svůj odraz na tmavě šedém obalu jádra. Přistoupil co nejblíže k ochrannému zábradlí a pomalu natáhl ruku, aby se dotkl toho nejcennějšího, co tato loď skýtala. Cítil, jak se mu vrací síla, jak mizí otupělost, která ho zachvátila po sestřelení. Potřásl hlavou a pak se rychle vydal k ovládacímu pultu. Prsty se mu rozlétly po klávesnici, zprvu sice trochu váhavě, ale brzy již bylo jasné, že nouzový zdroj pracuje, počítač je aktivní a že zážehová sekvence je spuštěna. Přenechal aktivaci palubnímu počítači, spustil ochranný kryt kolem jádra a pak uzavřel celou strojovnu. Vklouzl do dalšího průlezu, odhodlán získat zpět svou loď.

Saurdaukarský levenbrech, mající za úkol zničit to, co imperátorova mluvčí pravdy označila za „nový iksanský stroj“ i s jeho obsluhou, si nevšiml malé zčernalé hromádky harkonnenského popela před dveřmi do výtahu. Postupně se všech jeho padesát mužů přesunulo do hangáru, kde se tváří v tvář střetli s harkonnenskými. Ti okamžitě kapitulovali a byli eskortováni do Kartágské pevnosti k pozdějšímu výslechu. Saurdaukaři se rozestavili kolem lodě. Jejich velitel si ji pozorně prohlížel, ale pak vydal ten rozkaz.

„Zničte tu věc!“ Paprsky laserpalů se zařízly do vnější vrstvy.


„Jak jste ubozí ve svých soukromých vesmírech, vybudovaných na lži a ignoranci! Tvrdíte o sobě, že jste vůdci, a přitom necháváte Vesmír plynout kolem sebe bez povšimnutí. Toto vám slibuji: Zbořím vaše uzavřené světy a znovu vás naučím žít!“

Leto II. Atreides


Velitel benegesseritského kontingentu nevěřícně zíral své muže masakrované dlouhými dávkami ze dveří ošetřovny. Pak se vrhl do boje. Jeden z jeho mužů se chopil laserpalu, ale nestihl vystřelit, neboť jej do čela zasáhla vržená dýka. Pak do místnosti vtrhl Nadžir Thar se svými muži. Rozhořel se boj muže proti muži, laserpaly a automaty již nebyly k ničemu. Dýka, meč, boxer zabíjeli bez přestání. Zableskly se Holtzmanovy štíty, zasvištěly vrhače šipek. Uprostřed vřavy proti sobě stanuli dva protivníci: benegesseritská sestra a iksanský assassin. Sylvie stála na jednom stole a prudkými kopy zabíjela, když se k ní přitočil Nadžir a švihl po ní mečem. Sylvie se vyhnula a provedla protiúder. Velmi ji překvapilo, když jej protivník vykryl, ale teď nebyl na překvapení čas. Další výkop zasáhl ruku držící meč. Nyní se benegesseriťanka na Nadžira vrhla a snažila se mu rozdrtit hrdlo, ale on ji odvrhl a tasil druhou dýku. Uder malíkovou hranou mu zlomil ruku, i přesto však stihl vrazit benegesseritce koleno pod žebra. Pak se ale Sylvie vznesla do vzduchu a přesným kopem zasáhla spánek. Bezduché tělo Nadžira Thara kleslo na šedou podlahu.

Benegesseriťanka se rychle zorientovala v situaci. Její bojovníci podléhali iksanským a ani bleskurychlé zabití několika assassinových mužů již nemohlo situaci zvrátit. Ztráty na obou stranách byly hrozné. Sylvie se prosmekla kolem posledního hloučku bojujících a popadla laserpal. Pak bitka skončila. Čtyři iksansští se nakláněli nad tělem umírajícího druha, pak si však všimli Sylvie. Jeden chtěl vystřelit ze samopalu, ale byl hbitě rozřezán paprskem. Zbylí tři hledali únikovou cestu. Sylvie jim jednu nabídla.

„Jste nájemní vrahové, že?! Uděláte cokoliv pro pár solárů…moji muži ještě nedostali výplatu, a teď jsou mrtví. Mohli by jste ji obdržet vy tři. Výplatu všech mých mužů. No?“

„Má paní…“


„Požehnej Tvůrci a jeho vodě. Požehnej Jemu, přicházejícímu a odcházejícímu. Jeho cesty nechť očistí svět. Nechť On zachovává svět pro svůj lid.“

Fremenská motlitba


Fremeni vnikli do úzkých katakomb jako uragán. V mžiku odrovnali hlídky a probili se ke kobkám. Zde nebyli problémem stráže, nýbrž ztráta orientace. Fremeni, zvyklí na širou poušť a chodbičky síče, se ztratili v chodbách harkonnenské pevnosti, navržená právě pro co největší zmatení protivníka. Po chvíli však přece jen nalezli to, co hledali: cely. Plastické kompakty ukořistěné z atridské zbrojnice vytrhly plastocelové dveře ze stěny. V jedné cele se nacházel také Crannerův bratr Sor´ak. Přesněji řečeno pouze to, co z něj zbylo.

Ač se to zdálo neuvěřitelné, Sor´ak dosud žil. Upřel své prázdné oční důlky ke dveřím. Když do zbytků jeho nosní chrupavky pronikl důvěrně známý pach fremenů, pozvedl se na pahýlech rukou a trhaně začal odpovídat na otázky. Rozhovor netrval dlouho. Jakmile zajatec vyřkl poslední slovo o Jacurutu, zemřel. Cranner se krátce pomodlil a pak na jeho tělo hodil zápalnou bombu. Pak se otočil a následován svými muži a osvobozenými fremeny vyběhl ven z pevnosti. Díky zanechaným značkám našel zpáteční cestu snadno, když však vyběhl před pevnost, narazil na vážnou překážku – divizi harkonnenských doplněnou o pár saurdaukarů.