Checkotay - Brána (1.)

BRÁNA
(pracovný názov, ktorý vymyslel autor týchto stránok)

autor poviedky: Checkotay

"Člověk je tvor na půli cesty mezi zvířetem a dokonalou inteligencí; vyšším stupněm jsou třeba Vulkánci či Borgové, nižším například opice. Člověk směřuje v evoluci vpřed, snaží se přiblížit absolutní inteligenci také pomocí svého civilizovaného chování, je-li však vystaven fyzickému, iracionálnímu nebezpečí, nabude u něj většinu zvířecí podstata, instinkty a přírodní vzory chování. Přepne se do naturálního módu a odstraní všechny civilizační handikepy. Tento jev je pozorován na lidech žijících delší dobu v přírodě. Pomáhá jim přežít.“

7/9: Poslední indián Federace

Vyprahlou pustinou Arrakis se ploužil tvor. Říct o tomhle vyschlém humanoidu, že to je člověk by znamenalo moc mu fandit. No, asi mu fandit budu a dost hodně. Takže tenhle…člověk, bez desíti centimetrů dvoumetrový muž, byl oblečen zcela nevhodně v přiléhavé uniformě Hvězdné Flotily. Černá uniforma s rudými rameny byla na několika místech roztržena, zaprášená a pokrytá vrstvičkou minerálů z odpařeného potu. Tři zlaté pecky na krku dávaly najevo jeho hodnost, hodnost komandéra hvězdné lodi Federace. Od krku nahoru vypadal komandér ještě hůř, než jeho uniforma. Tvář zarostlá několikadenním vousem byla vysušená, kůže popraskaná a od vyprahlých rtů se k levému oku táhla výrazná podlitina. Tmavé vlasy, zahřívané sluncem tak, že by se v nich dalo uvařit vajíčko, byly rozcuchané, zaprášené a slepené krví. Komandér v ničem nepřipomínal toho frajera, který před týdnem vyvedl svou loď z červí díry u Iksu. Připadal si spíše jako mírně připečená améba.

Komandér Chekotay udělal několik vrávoravých kroků a pak klesl na kolena. Rozpálená skála pod ním mu dala jistý pocit bezpečí. Tohle je pevná skála. Tahle mi neuhne. Tahle ne. Pevná skála. Takové se dneska už nedělají. Bože, co je to za blbost! Asi šílím. Napřímil se a rozhlédl se po okolí. Jeho vyschlé oči viděly rozmazaně, ale stejně nebylo o co stát. Poušť. Písek, písek, skála, písek a…písek. A nad tím vším slunce, bezcitné, spalující. Komandérovi spadla z ramene phaserová puška typ 3, ale on si toho nevšímal. Svraštělými prsty uchopil tricoder a zapnul jej. Blikající světýlka jej zaujala. Asi deset minut se s rozšířenými zornicemi díval na tricoder, pak jeho mysl opět převzala kontrolu nad tělem. Zavrtěl hlavou a odečetl údaje z obrazovky. Od ztroskotání uběhly tři dny a ušel asi deset kilometrů. Jenom deset? podivil se. To jsem si teda myslel, že víc. Ohlédl se za sebe a v dálce uviděl blýskající se raketoplán. Uvědomil si, že je od něj sice vzdálen pouhých deset kilometrů, ale že díky oklikám ušel aspoň pětkrát tolik. Trvalo to tři dny a přišel přitom o většinu své vody. Znovu se podíval na kouzelnou krabičku tricoderu, ale žádnou známku vody nezachytil. Ani nic jiného. Jen poušť, písek a onu podivnou látku, která byla tady všude, a kterou nazval „kořením pouště.“ Mělo to kořeněnou chuť a asi se to dalo jíst, smrt hladem tedy nehrozila, ale nemělo to v sobě žádnou vodu. Komandér si uvědomil, že v této pustině nemá naději na přežití. Musí se vrátit k troskám raketoplánu! Musím…musím… problesklo mu hlavou, ale jeho tělo už nemohlo dál. Bezvládně se sesul na skálu.

Byla už noc a První měsíc svítil na pustinu pod sebou, když se komandérovo tělo otřáslo záchvěvy života. Probudil se. Převrátil se na záda, chvíli šmátral na opasku, ale pak nahmatal nádobu s vodou a na jeden hlt ji všechnu vypil. Cítil, jak se mu vrací síla a vrávoravě vstal. Sebral ze země tricoder a pušku a rozhlédl se. Poušť v noci vypadala tajemně a majestátně a nebyla už tak mrtvá, jako přes den. Chekotaye to povzbudilo. Vzpomněl si na události minulých dnů. Červí díra, jeho loď, dobrovolná průzkumná mise…planeta Iks, pak let maxitrajlerem sem na Arrakis. A pak…člun, střelba, útočící lodě. Zásahy, zničené štíty a nouzové přistání…a pak jeho pochod pouští. Došlo mu, že tady v pustině nemůže přežít. Rozhodl se vrátit se ke člunu, ale tentokrát půjde po písku. Bál se, že by v něm mohl uvíznout, ale už si vyzkoušel, že tento navátý písek ho udrží. Vyrazil zpět. Zaťatá pěst Prvního měsíce ho povzbuzovala. Šel pouští, skálu, po které se až dosud plížil, nechával po pravé straně. Skutečně, písek jej trochu brzdil, ale protože nemusel hledat různé průchody mezi skalisky, pokračoval nyní rychleji. Ani si neuvědomil, že jeho nohy nakračují opatrně, napřed pata, pak okraj chodidla a až nakonec špička, a že jeho smysly okolní poušť celou vnímají. Myslel si, že po dlouhé době služby na lodi již odvykl pohybu v přírodě, ale jeho indiánské návyky se nyní projevily stejně silně, jako na jeho domovské planetě. Těch deset kilometrů vzdušnou čárou znamenalo tři dny chůze po skále nebo den po písku. Ráno již měl svůj raketoplán na dosah ruky. Nechápal, jak mohl být tak hloupý, že šel po skále. Ale pak si vzpomněl, že potřeboval rozhled, musel se podívat, kde vlastně je. Teď už to věděl, a tak nepotřeboval rozhled. Začalo svítat. Chekotay se zastavil a podíval se na východ slunce. Zdálo se mu přitom, jako by se jedna z dun pohnula. Už zase začínám bláznit, pomyslel si když mžoural do paprsků vycházejícího slunce. Pak se znovu obrátil a pokračoval v chůzi. Byl odhodlán dosáhnout trosek člunu ještě téhož dne. Držel se navátého písku u skály. Náhle se ozvalo zadunění. Udělal další krok. Další zadunění. Pohlédl na písek pod svýma nohama a zkusmo zadupal. Ozvala se ozvěna. Že by skrytá místnost? Možná nějaká jeskyně! Vytáhl tricoder a proskenoval místo pod sebou. Nic, jen písek navátý do neobvyklé konfigurace. Zklamaně chtěl přístroj zavřít, když si všiml podivných údajů. Známka života! Ale podivně zkreslená…nebo možná známka nepozemského života. Dva kilometry a blíží se! Blížila se příliš rychle. Chekotay se otočil ve směru signálu a uviděl pohybující se písečný přesyp. To nebyla halucinace!! Přesyp se rychle blížil. Tak rychle se nemůže blížit živá bytost, musí to být stroj! Stroj, pravděpodobně osídlený množstvím živých bytostí, se rychle blížil přímo ke komandérovi. Ten se rozhodl vyhnout kontaktu s obyvateli a dal se na útěk. Ozvalo se syčení, jeho intenzita prudce narůstala, jak se těleso přibližovalo. Chekotay utíkal, jak nejrychleji mohl, ale ona věc byla mnohonásobně rychlejší. Nebyla vzdálena ani kilometr a komandér si uvědomil, že tomu neuteče. Musí bojovat. Postavil se zády ke skalnímu útesu, kolem kterého šel, a připravil si pušku. Nastavil ji na silný impuls, dost silný na to, aby vážně poškodil kterýkoliv stroj nechráněný štítem. Cítil, jak se mu do žil vlévá adrenalin, jak se napínají svaly, jak se probouzejí dávno zapomenuté reflexy. Stroj už byl nedaleko. Vzpomenul si na pověsti o písečných tancích na Tatooine, ale tohle bylo něco jiného, bylo to rychlejší a pohybovalo se to pod povrchem. Možná to jsou ti, co mě sestřelili. Jdou si pro kořist, pomyslel si. Pak se náhle písek před ním roztrhl a mezi oblaky prachu se objevilo obrovský trup.

„Bože můj!!“ vydechl. Ta věc byla strašná. Její oblé tělo bylo oplátováno nějakým pancířem, mělo barvu šedého písku a bylo aspoň dvě stě metrů dlouhé, ne-li více. Komandér neviděl žádný můstek, ze kterého by se ten stroj ovládal, zato si všiml široce rozšklebené přídě. Ta se nyní otevřela a odhalila mnoho řad zubů z bílého světla. Chekotaye ovanul horký vzduch páchnoucí skořicí.

„Ježíšikriste, ono je to živé!!“ zařval. Bylo to živé a mířilo to na něj. Komandér stál a ječel hrůzou, řval jako ještě nikdy. Tvor již byl nebezpečně blízko. Někde v Chekotayově mysli se ozvaly generace bojovníků sahající až k Little Big Hornu, a jeho ruka zmáčkla spoušť. Elektromagnetický impuls se v mžiku vygeneroval a odletěl směrem ke tvoru. A za ním další a další. Komandér viděl, že balíky záření lámou a taví světelné zuby v nestvůrné tlamě, ale zvířeti to zjevně nic nedělalo. Pálil a pálil, ale jeho phaser vypadal proti tomu stvoření jako zápalka proti velrybě. Nějaký účinek však zřejmě měl. Tvor se náhle zastavil asi padesát metrů od Chekotaye. Ten už nestřílel, zásobník zbraně byl prázdný. Tvor stál a nerozhodně kýval svou přední částí těla. Pak se majestátně otočil a vskočil do země. Písek se dal do pohybu směrem pryč od komandéra. Ten tu stál zcela ohromený a neschopný pohybu. Zapípání tricoderu ho probudilo. Podíval se na displej a uviděl, že onen obrovský tvor míří vysokou rychlostí pryč. Dále zaznamenal rytmické vibrace šířící se pískem z místa, ke kterému ono zvíře směrovalo. Nechtěl čekat, až se ona věc vrátí a raději se rozběhl ke svému raketoplánu. Zvíře si jej nevšímalo, rytmické údery mu připadaly mnohem vábnější než klopýtavý krok Chekotayův.

Sálající slunce stálo již vysoko na nebi, když se komandér Chekotay probudil. Ležel ve stínu trosek raketoplánu zpola zavátý pískem, nabitou phaserovou pušku na dosah ruky. Cítil se velmi špatně a velmi suše. Rozpraskaná kůže jazyka byla pokryta mnoha strupy, stejně jako další nechráněné sliznice. Tak teda zemřu v týhle pitomý poušti, pomyslel si. Jeho mysl otupené žízní se začala zaobírat různými hypotetickými scénáři nálezu jeho mrtvoly. Trochu ho to pobavilo. No vida, už se směju i vlastní smrti. To jsem to ale dopracoval…Pak se v něm ale ozval další hlas: A to se s tím smíříš? To jsi bojovník?! Jsi velitel hvězdné lodi! Máš povinnost žít kvůli svému velitelství, kvůli úkolu a pro svou posádku!! Jako by slyšel svého otce. Potřásl hlavou. Ta slova ho povzbudila. Úkol…posádka. Moje posádka! A moje loď! Musím je najít. Spoléhají na svého kapitána! Jeho posádku ve skutečnosti tvořil jediný člověk, inženýr Caitlin Torres-Parisová, dcera přátel Chekotayova otce. Od dětství vyrůstali spolu, a tak nebylo divu, že když se komandér přihlásil na průzkumnou misi, šla Caitlin s ním. Tyhle myšlenky komandéra povzbudily. Malátně vstal a znovu prohledal zásoby. Žádnou vodu však nenašel, jen množství jídla a energetických článků. Kdybych tak dokázal zprovoznit replikátor! Bylo to marné, počítač byl zničen při průletu atmosférou. Laserový paprsek útočící lodě desintegroval velkou část raketoplánu. Bylo vlastně štěstí, že s tím vrakem komandér přistál. Ale možná by bylo lepší zemřít na orbitě, pomyslel si. Pak vzal tricoder a zapnul jej. Žádná voda, přesně jak čekal. Otočil se a chtěl přístroj vypnout a právě v tom okamžiku se na obrazovce něco ukázalo. Pod trupem na zádi. Známka vody. Klopýtavě se rozběhl k tryskám, skočil na zem a začal hrabat. Zanedlouho narazil na vlhký písek. Mezi skálou a velkou nádrží chladiče impulsního pohonu byl navátý písek vlhký! Nerozpakoval se a hned snědl několik hrstí. Písek skřípal mezi zubama, ale byla v něm vláha, která by ho mohla udržet na živu další den. Vlhkost…ale odkud? V té nádrži žádná voda není, jen chladící kapalina! Pozorně se zadíval na písek, z něhož se nyní rychle odpařovala životadárná tekutina. Nevšímal si toho, zaujala ho jiná věc. Ten písek neobsahoval onu podivnou látku, které bylo všude kolem spousta. Musí to být tím. Rychle našel malou prasklinku v nádrži, odkud kapala chladící tekutina a trochu jí nasbíral do prázdného hrnku. Pak přihodil něco špinavého koření a se zájmem sledoval probíhající reakci. Prvním překvapením bylo, že se hrnek ochladil. Pak bublání ustalo a Chekotay se zkusmo napil. Byla to voda!! Okamžitě do sebe vyprázdnil celý hrnek. Dokonce chlazená a sycená. Co víc si člověk může přát! Úspěch ho povzbudil k dalšímu lapání unikající tekutiny. Při druhém hrnku si povšiml podivné chuti vzniklé tekutiny a taky její barvy. To musí působit ta látka. Doufám, že to je neškodné. Ale co, jinak bych stejně zemřel. Tu noc měl opravdu divné sny.

„Je jedno zda to, že my jsme si potřebnou technologii opatřili, a vy ne, svědčí o větší míře parazitizmu; je to irelevantní. My jsme to dokázali, a vy ne!“

Lord Zipacna, řeč před Tolánským soudním tribunálem, obhajoba parazitického způsobu života Gou´aldů

Zhruba 570 kilometrů (nevím to přesně, neměřil jsem to) nad vrakem raketoplánu se vznášel maxitrajler Vesmírné Gildy. Čekal na návrat části Harkonnenských lodí, které jej předevčírem opustily. A na jeho palubě, v komnatách určených pro převoz velmi vzácných osobností, neklidně postávala postarší žena v dlouhém tmavém rouchu. Říct o benegesseriťance, že postává neklidně, je jistě hloupost, ale chtěl jsem tak vyjádřit, že nestála tak, jak se na Ctihodnou matku sluší. Nikdo by to na ní samozřejmě nepoznal, ale stačilo, že to poznávala ona sama. Gaius Helena Mohiamová také na někoho čekala. A dočkala se. Z nedávno dobitého Kartága se vznesl dopravní člun, prosvištěl atmosférou a zakotvil v maxitrajleru. Zanedlouho nato otevřela jedna z hlídajících akolytek dveře a do místnosti vstoupil nízký, asketický muž. Jeho tmavý oděv byl pokryt symboly značící jeho postavení a moc. Gildař pozdravil Ctihodnou matku jako rovný rovného.

„Vaše Ctihodnosti…máme tu loď!“ Imperátorova Mluvčí pravdy si pomyslela, že když pro jednou dá najevo radost, nic tak strašného se nestane.

„Míra vyspělosti určité kultury je dána poměrem mezi možnostmi dané společnosti a mírou jejich využití.“

Pardot Kynes, první planetolog Duny

Když se Chekotay na druhý den ráno probudil, děsně ho bolela hlava a nemohl si na nic vzpomenout. Teprve po chvíli se mu vzpomínky vracely, ale stejně nebylo o co stát. Protože si nepřipadal nijak zvlášť raněný, hledal důvod svého stavu ve vodě, kterou koneckonců vyrobil smícháním dvou látek pochybné pověsti. Po krátké analýze tricoderem překvapeně zjistil, že včera vypil téměř celou Tabulku prvků a ještě něco navíc, což mu pochopitelně na náladě nepřidalo. Vyrobil si tedy primitivní sluneční destilátor a jako první zkusil destilovat své zpocené ponožky. Pak opustil svůj výtvor a začal shromažďovat věci potřebné na cestu. Především několik nádob s chladící tekutinou, phaserovou pušku, několik ručních phaserů typ II, lékařský tricoder, nouzové příděly potravin, lékárničku a jednu EMP minu. Když se tak hrabal v troskách, utkvěl mu pohled na mírně potrhaném skafandru. Tohle by mohlo vyřešit moje problémy s vodou, pomyslel si a za pomocí nože začal fešný stokilový vesmírný smoking upravovat k obrazu svému. Když k večeru končil, byl jeho improvizovaný filtršat hotov.

„Vesmír, lidská spojenectví a hustota srsti mé kočky se mění tak podivným způsobem, že je nelze odhadnout ani tím nejdokonalejším počítačem ve vesmíru.“

Nadporučík Data: Život androida

Achneb Šau´ri byl vládcem desáté planety systému Delta Pavonis již dlouho, ale za celou pohnutou historii své vlády necítil větší neklid než nyní. Ve chvílích, kdy nově nastupivší Imperátor Shaddam IV. vyhrožoval zničením Iksu, měl strach, ale nyní to bylo něco jiného. Iks balancoval na ostré hraně, s peklem po levici, s rájem po pravici a s andělem smrti za zády. Vsadil téměř vše na jednu kartu, která mohla Iksu přinést moc, nebo jej uvrhnout do věčného zatracení. A to vše jenom proto, že se jeho technikům podařilo splnit sen předků – vytvořit bránu napříč prostorem a časem. Jenže ani gholové nejlepších mantatů, kteří na výpočtech pracovali nepřetržitě po celé generace, nevěděli, jak vlastně brána pracuje, či kam vede. A už vůbec neměli tušení, jaké budou následky. Ale to nikdo. Skutečnost výrazně převyšovala ty nejbujnější fantazie. To, že o Bránu dosud neprojevil zájem Imperátor, bylo dáno hlavně přísným utajením a relativní odlehlostí planety. A vévoda Atreides, nejbližší představitel impéria, měl teď jiné starosti, než dohlížet na to, co se děje pár set tisíc kilometrů za Caladanem. To, jak existenci Brány utajil, a přitom ještě sehnal pro projekt sponzory, počítal Achneb mezi největší úspěchy své politiky. Gilda s 20%, Bene Gesserit a Tleilax, každý s desíti procenty akcií…to byli jistě mocní spojenci, kteří mohli zachránit Iks před potenciálními záchvěvy Služebnického džihádu. Ten totiž reálně hrozil, pokud by si Imperátor všiml informací, které mu přinášejí jeho přisluhovači: že totiž Iks stále více a více používá myslící stroje. Achneb se otočil k obrazovce a zamyšleně sledoval Bránu zachvívající se ohromnými pulsy energie. Dveře za ním se otevřely a vkročil vysoký muž následovaný osobní stráží. Ten muž neměl modré oči a přesto byl stejně schopný, jako mentat. Achneb jej zamyšleně pozoroval a přitom přemýšlel o svých spojencích, Gildě, Sesterstvu a Tleilaxu. O svých bývalých spojencích. Protože nyní se situace změnila. A Gilda brzo přijde o svou moc!! Muž ve dveřích se prudce uhodil do hrudě, což byl tradiční pozdrav jeho rasy.

„Kam nemůže šajtán, tam nastrčí benegesseriťanku!“

Ecazské přísloví

Ctihodná matka, Imperátorova Mluvčí pravdy a podle názorů mnoha saurdaukarů nejohyzdnější žena v celém známém vesmíru, se mračila na svůj odraz v třívrstvém okně z metaskla, které dělilo její pokoj od vnitřního silového pole a následné prázdnoty vesmíru. Právě dostala zprávu o tom, že ukořistěná loď byla dopravena do Kartága a ukryta v hangáru Gildy. Podle původního plánu měla být odvezena na Riches. Gaius Helena Mohiamová přirozeně věděla, že Iks se bude na smlouvu se svým obchodním protivníkem dívat kysele, ale nepočítala s tím, že jeho obstrukce podpoří Vesmírná Gilda. Ta loď tedy zůstává na Arrakis. Sesterstvo nad ní nesmí ztratit kontrolu, to za žádnou cenu ne! Věděla, že nejlepší alternativou by bylo, kdyby zůstala na místě sama, ale tento projekt nebyl tak důležitý a musel ustoupit jiným povinnostem. Není důležitý…ale jestli je pravda to, co o té lodi a její posádce zjistili Iksané, pak to může znamenat pád monopolu Gildy…a revoluci v Genetickém indexu. Tato akce je důležitá, ale Sesterstvo si nemůže dovolit tak riskovat! Do místnosti vstoupili žena a muž, benegesseritka a mentat, Sylvie Raedes a Skill Hoggan. Vysoká, štíhlá Sestra v dlouhých, splývavých šatech přistoupila ke Ctihodné matce, její průvodce zaujal místo u dveří a nezaujatě sledoval Harkonnenskou fregatu za oknem. Gaius H. Mohiamová začala vyprávět monotónním hlasem: „Asi před třemi sty lety se Iksanským pracovníkům povedl zajímavý pokus, na jehož základě byla asi před měsícem na Iksanské orbitě otevřena brána do jiného… prostoru. Iksané vyslali průzkumníka a ten na druhé straně zjistil vesmír fyzikálně podobný tomu našemu. Jak se však ukázalo, civilizace obývající druhý prostor je stejně zvědavá jako Iks. Poslali průzkumnou loď.“ Oba její společníci teď vypadali překvapeně. „To znamená…styk s jinými myslícími bytostmi?“ ozval se po chvíli mentat. „Ano. Přijali jsme jejich loď v míru.“ „Kdo ´my´?“ chtěla vědět Sylvie. „Ach, Gilda, Iks, Bene Gesserit a Tleilax, pouze ti vědí o existenci Brány.“ „Imperátor nebyl informován?“ otázal se překvapeně Skill. „Imperátor má teď jiné starosti!“ Mentat zmlkl a začal se základními výpočty. Cizí bytosti…nevztahuje se na ně Konvence…zasedání landsraadu je až za dva a půl standartu. Dva a půl roku! To dává spojencům dost času. Ale na co? Bene Gesserit má vždy více želízek v ohni! „Ale abych pokračovala. Před šesti dny se z Brány vynořila cizí loď zhruba o velikosti fregaty. Iksanský vůdce a naše zástupkyně zareagovali rychle a poskytli cizincům potřebné informace, ovšem byly to informace mylné! Od té chvíle jsme všichni začali hrát hru, která nám měla získat více informací o cizích lidech. Ano, jsou to lidé jako my, ale neproběhl u nich Služebnický džihád a naše šlechtění; na druhou stranu, oni se setkali již s mnoha bytostmi nezemského původu. Získané informace by velmi pomohly jak Sesterstvu, tak Iksu, posunuli by celé Impérium vpřed. Gilda nabídla cizincům okružní let po naší monarchii a když se jejich loď pokusila přistát na Arrakis, sestřelili jsme ji.“ „Cože!?“ vyhrkl nevěřícně Skill Hoggan, „Cože jste udělali?“ „Sestřelili a schovali v Kartágu. Ani Harkonneni, ani saurdaukaři se neodváží čenichat v prostorách Gildy.“ „Sestřelili! Bohové pod námi, to znamená válku, válku proti mocnosti, o které nevíme vůbec nic!“ „Uklidni se, mentate!“ řekla Mohiamová klidným Hlasem. „Máme dost jaderných zbraní proti jakémukoliv nepříteli a navíc mě Iksané ujistili, že mohou Bránu kdykoliv uzavřít. Ale zpět k vašemu úkolu. Loď a jednoho člena posádky jsme získali, ale těsně před útokem se od lodi odpoutal člun, který byl zničen. Jeho trosky dopadly do neobydlené pouště, takže nejsou nebezpečné, ale přesto je vyhledejte. Vaším primárním úkolem však bude hájit zájmy Bene Gesseritu v tomto projektu.“ „Chápu,“ ozvala se Sylvie Raedes. Stará Ctihodná matka se znovu rozhovořila, ale přešla do prastarého jazyka, o kterém věděla, že jej nikdo z Gildy nezná: „Zdá se, že Gilda a Iks něco připravují za našimi zády a navíc mám zprávy, že se Tleilax chystá informovat CHOAM – myslí si, že se z Bránou dá obchodovat jako s normálním zbožím. Vaším úkolem bude udržet ukořistěnou loď na Arrakis, případně ji odvézt do bezpečí na Wallach IX či na naše zastupitelstvo na Richesu. Gilda či Iks by vám v tom mohli bránit, ale nesmíte na ně brát ohledy. Cítím nebezpečí pro Sesterstvo i pro naši rasu! Postupujte opatrně a posílejte pravidelné zprávy.“ „Ano. Je pravda, že se na Arrakis nachází další benegesseritka?“ „Lady Jessika je mrtvá.“ „Můžeme spoléhat jen na sebe.“ „V nejhorším zkuste navázat spojenectví s Harkonneny nebo pašeráky.“ „Dobře. Odejdeme ihned.“ Skill Hoggan zatím dokončil své výpočty a začal si prohlížet místnost. V rohu, částečně krytém závěsem, zahlédl záblesk transoka a vesele zamával na člověka na druhé straně zařízení. Netušil, že tam stojí velitel lodi společně s tleilaxským vyslancem. Gildař se otočil na svého společníka, nízkého, šeredného muže se špičatýma zubama. „Poznáváte tu řeč?“ Vyslanec, ačkoliv vypadal tak na třicet, byl ve skutečnosti starý stovky let díky gholům. „Moc ne. Některá slova ano, ale kvůli pochopení kontextu musí záznam prostudovat mí lidé.“ „Samozřejmě. Ta stará čarodějnice je opatrná, ale udělala chybu. Zapomněla, že slova Tleilax, Wallach či Arrakis se ve všech jazycích vyslovují stejně,“ řekl gildař a na obrazovce sledoval, jak benegesseričtí služebníci odcházejí z komnaty Její ctihodnosti.

„Lidi lze logicky rozdělit do dvou skupin: do první a do druhé.“

Mentatský vtip

Staré fremenské přísloví praví, že lidé se dělí na tři skupiny: Na živé, na mrtvé a na ty, co jsou v poušti. Na sklonku druhého dne svého putování se Chekotay udržoval někde na hranici mezi druhým a třetím stavem. Fakt, že díky různým zlepšováčkům zamezil ztrátám vody, ho moc nerozveselil, jelikož již přišel na to, že stále ztrácí víc vody, než kolik stihne přefiltrovat. A pít znovu nedestilovanou vodu vzniklou endotermickou reakcí s chladící tekutinou se mu nechtělo. Slunce proniklo do jeho úkrytu, kde se schovával přes den, aby mohl v noci pochodovat, a ukázalo mu tak, jak marná je jeho snaha přežít. To pitomé slunce si mě najde všude! Netušil, že pár set kilometrů od něj se s podobným problémem potýká planetolog Liet-Kynes, ten však neměl výhodu vody v prášku či upraveného skafandru. Zhruba ve chvíli, kdy planetologa jeho planeta pohltila v nádherném výbuchu předkoření, si Chekotay vzpomněl na okamžik přepadu: Caitlin zrovna sklopila záďový štít, aby mohl vyletět z hangáru, když zpoza gigantického maxitrajleru vyletěla dvojice lodí a zahájila palbu. Vzpomněl si, že až do raketoplánu slyšel, jak se proud energie zahryzl do vrstvy ablativního pancéřování. Zajímalo ho, co se stalo s jeho lodí poté, co zmizela za planetou. Poslední, co ze svého milovaného škuneru s mírně ulítlým jménem „Sfetovaný mustang“ viděl, byl proud plasmy unikající s levé gondoly. Pak se pozornost útočníků zaměřila na něj a komandér měl co dělat sám se sebou. To by mě krucinál zajímalo, co to bylo za hajzly! Ze zamyšlení jej vytrhl tichý zvuk. Zmateně vstal a obhlídl okolí, nikde však neviděl nic, co by mohlo takový zvuk vydávat. Znělo to jako bzučení hmyzu. Pak se podíval na nebe a na obzoru zahlédl tečku blížící se k němu a za ní ještě jednu. Přibližovaly se velmi rychle. Napřed pouštní draci a teď obří mouchy. Co je tohle za planetu!?! Když se obě tělesa přiblížila, musel se poopravit. Nebyly to mouchy, nýbrž dvě toptéry, malé očko a bojová Harkonnenská toptéra vysazovaná z fregat při jejich letu atmosférou. Chekotay si všiml, že ten druhý, rychlejší a větší stroj je chráněn blyštivou blánou nějakého silového pole, je silně vyzbrojen a občas vypálí z energetických zbraní zavěšených na trupu. Červená kresba dodávala stroji nádech zla a smrti. Oproti tomu pronásledovaný stroj – Chekotay nyní s údivem seznal, že se jedná o létající stroje s mávajícími křídly, ornitoptéry – byl menší, obratnější, ale bezbranný a bez ochranného pole. Skutečně připomínal mouchu, krátká, tupá příď, křídla ve tvaru protáhlé delty a široce rozkročené přistávací nohy velmi přesně korelovaly s tvarem těla zvířete, které Chekotaye bavilo během nejedné dlouhé chvíle na můstku. Obě toptéry se nyní přiblížily tak blízko, že komandér mohl slyšet hvizd laserpalů i rytmické pohyby křidélek a spoilerů, oddychující hydrauliku a praskání nosníků namáhaných do krajnosti. Aniž si plně uvědomoval, co vlastně dělá, sundal Chekotay z ramene phaserovu pušku a namířil na toptéry. Pak se vzpamatoval a opět hlaveň sklonil. Nevěděl, kdo tady bojuje a proč, ani jak by mohla být jeho intervence chápána. A taky tady byla Základní směrnice a její zákon o nevměšování se do cizích konfliktů. Ale na druhou stranu…tohle mohla být jeho letenka na odlet z tohohle pískového pekla. Jednu z těch toptér musel sestřelit. Musím…ne. Možná by stačilo, kdybych ten útočící letoun na sebe upozornil a on by se pro mně pak vrátil. Pak…až by sestřelil tu unikající ornitoptéru…která je neozbrojená a bez ochrany…pomalejší…slabší… Náhle jako by slyšel svého otce: „Opustil jsem svou zemi, svou rasu, svou loď a postavil se proti nim, abych chránil slabší před krutou politikou Federace. Jen proto jsem se dal k Makistům! Abych chránil slabší…“ Teď už Chekotay věděl, co má dělat. Znovu pozdvihl phaser a změnil jeho nastavení, kvůli setkání s obřím červem upravené na maximum a pak zaměřil útočící stroj. Pískově zbarvená otřískaná ornitoptéra lovených mu prolétla nad hlavou a o chvíli později i útočníkova stíhací. Prostor mezi Chekotayem a letícím strojem překlenula zářící šňůra energie, narazila na Holtzmannův štít a…vpila se. Chekotay nechápavě sledoval, jak se fázově konvertovaná energie vsakuje do blyštivé blány štítu bez zjevného účinku. Pilot toptéry se na provazec phaseru také díval nechápavě, ale ještě k tomu i zděšeně. Moc dobře věděl, co se stane, když laserpal protne pole štítu. Po celou vteřinu se nic nestalo, toptéra letěla dál jakoby svázaná s Chekotayem phaserovým paprskem. Pak se ozvalo několik dílčích výbuchů, když explodovaly přetížené generátory štítů…a pak se konečně mohl paprsek zahryznout do ničím nechráněného trupu toptéry. Když narazil na palivové nádrže, celá toptéra naráz sublimovala. A pak už nebyla. Modrou oblohu pouštní planety Arrakis hyzdil jeden malý obláček, nepatrný z pohledu dějin, avšak zásadní pro Chekotaye. Neboť malá toptéra se obloukem otočila a vracela se ke svému zachránci.